Tak bylo to přesně, jak to u povídek bývá, některé se četly samy, jiné jsem trochu protrpěla.

A mám za sebou další skvělou sbírku, která pracuje s prvkem "čtenáři domysli si sám". A já to žeru!!! Ano, asi jsem divná, jelikož si to chybně nezaměňuju s "nenapsal pointu" nebo "nechtěla se mu vymýšlet pointa?", protože...no, to je ta pointa. A já chápu, že to nemusí každému sednout v románu (mě taky pokaždé ne), ale tohle jsou povídky. Povídky, které stojí na představosti čtenáře úplně stejně jako na představosti jejich autora. A Hill si rád hraje a má spoustu fantazie. Hrdiny povídek spojuje to, čím se vyznačují a jací jsou. Takové ty ztracené duše naší společnosti, kteří jsou zmatení, často nedocenění. Takže je snadné je pochopit, sžít se s nimi. Přeci jen, co si budeme, kdyby vás to nebralo, tak nečtete Joe Hilla, že... (Nebo ho čtěte, protože máte pocit, že musíte kvůli jeho taťkovi, a vadí vám, že není jako on. To je ale šok, že není jako on!) Žánrově je kniha strašně moc rozmanitá, to může někoho odradit, ale já nejsem žádnej srab. Ne, ne! Ale i tak mě překvapilo, že v tom lze udržet tu červenou nit a dovést mě svými příběhy až na konec knihy. Autora jsem začala číst později, takže jsem se k téhle knize dostala též trochu později. Až když byl Bobby rozebraný a já si tedy počkala na Telefon. Povídky mám ráda a od Hilla taky moc. Sice mi tady pár věcí úplně nesedlo, ale já mu to odpustím! Z lásky. Nebo z nějakého jiného směšného citu, který ve mě jako vetřelec přebývá... Nejvíc se mi libily, nebo spíš se hodí slovo zasáhly, povídky: Pop Art, Abrahamovi synové a Poslední dech. Ale zbytek byl též dokonalý. Což je vidět z mého hodnocení povídek  :) Jo, a ta tisková chyba, která je v knize? Úplná maličkost, které by si podle mě normální čtenář nevšiml (nebo jo, ale ignoroval jí). Ale přišlo mi od vydavatele milé, že se za to omluvil  :)