Cejch

Dagny po rozpadu divadelního souboru přichází o práci a rázem se bez jakýchkoli prostředků ocitá ve svých 22 letech na ulici. Dlouhodobě se jí nedaří sehnat prostředky, a tak se stává objektem cizí volby. Její tělo se stává veřejným a prodejným, zatímco její duše, kterou se snaží od těla oddělit, pomalu chřadne. Cejch je silný autofikční román, který čtenáře nechá prožít pocity nespravedlnosti a bezmoci. Jeho autorka Emmy Hennings se nesnaží zaujmout laciným zobrazením explicitních scén, které nechává spíše jen naznačené. Vyprávění začíná po nich a sleduje citové prožitky využité, odhozené a velmi citlivé dívky Dagny, která vlivem společenského vyloučení přichází o své ideály, o radost a víru v krásu světa. Její nedobrovolně zvolený způsob života je pro ni trvalým cejchem, který ji v očích ostatních redukuje na pouhé prodejné zboží a zbavuje ji lidskosti. Tímto ji společnost ještě více stahuje na dno a zabraňuje jí ve změně. Dagny je přitom jedna z nejčistších duší, která by se nejraději obětovala pro ostatní. O to víc ji trápí nemožnost vyjádřit a sdílet s okolím své vnímání světa. Její život je tak nekonečným hledáním porozumění, které nepřichází. Velká síla knihy se skrývá v jejím stylu. Věty jsou kratší, úderné, s ironickým podtónem, kterým Dagny překrývá smutek a bezmocnost. Zároveň je ale z každé věty cítit i jemnost a poetičnost, čímž ještě více vyniká rozervanost zneužité a bolavé Dagniny duše, která stále touží po kráse a jemnosti. Cejch se zároveň řadí spíše mezi náročnější knihy a rozhodně se nejedná o čtivou knihu do MHD. Dnes jsou osobní autofikční romány velice populární. Je pro mě těžko uvěřitelné, že to nejlepší, co jsem v tomto žánru četl, vzniklo v roce 1920. Cejch podle mě předběhl svou dobu a je škoda, že jde o poměrně zapadlou knihu. Díky své hloubce, upřímnosti a stylové preciznosti si zaslouží mnohem více pozornosti. K jejímu znovuobjevení jí ale asi schází otevřená explicitnost a přístupnost. Pokud ale dáváte přednost hloubce a autenticitě, tak vás Cejch pravděpodobně pohltí stejně jako mě. Vytkl bych jen určitou repetitivnost, kdy Dagny zažívá podobné situace a prožívá podobné pocity. Možná ale i to dělá knihu tak autentickou

Vynikající obálka. Ke zbytku knihy mám už smíšenější vztah. Střídají se tu: 1) sdělné materiální pasáže o životě a sebevnímání ženy na nuzném okraji společnosti na počátku minulého století, trochu v duchu Orwellova Na dně v Paříži a Londýně, akorát řekněme na rozhraní střední a západní Evropy. 2) Spíše jalové, odtažitější sebezpytné úvahy, takové žonglování abstrakty ve vzduchoprázdnu. Jako by mlýnek jazyka mlel naprázdno, promazán trochou křesťanské věrouky. (Moc se mi už takové věci nechce číst, problém křesťanství je totiž tento: každá intelektuální tolerance v jeho nositelích posiluje dojem, že pozdněstarověké a středověké hovadiny nejsou pozdněstarověkými a středověkými hovadinami.) Obálka zmiňuje "écriture féminine" a kniha skutečně myslím nějaký dobově podmíněný model ženského psaní naplňuje, podobný dojem jsem měl například u Margit Kaffkové (román Barvy a léta). Představuju si to tak, že od ženy, když už píše, se v těch dobách chce ženská intuice, zkušenost společenských vztahů, psaní srdcem atakdále... Čili snese se to rozbředlejší, nemusí to být přísně logické, zacílené, lakonické nebo dokonce sarkastické, a především by proboha žena neměla strávit řadu let na univerzitě nebo jiným studiem předchůdců a fines, protože kde by pak byly náležité výsledky rodinně-společenské. Vnímat texty těch, kteří neměli podmínky psát podle dobových standardů co nejlíp, je výzva.