Čas růže

Romantika až na půdu. Před námi je renesanční Itálie, hlavně město Neapol s rodící se mafií, jež má v čele poměrně sympatickou hlavu Rodiny. Děj se točí kolem hledání mystického předmětu, rozkrývá osudy krásné chovanky kláštera, několika levobočků, nechybí intriky a krásné zlo v podobě nezlomného perverzního zabijáka. Je to psáno z pohledu všech aktérů, kteří se střídají, sledujeme dění kolem i myšlenky v jejich hlavách, což se mi líbilo. Pro jistotu jsou myšlenkové pochody vyjádřeny kurzívou, což při tolika postavách je pochopitelné a na ději samotném to nic neubírá. Oba hlavní hrdinové, Clarice, nádherný předobraz Boticelliho Venuše, a neméně pohledný a trochu tajemný Bruno, mají poněkud komplikovaný vztah vzájemného toužení, odmítání a trýznění, což se přiznávám, až tak neprožívám, ale chápu, že tehdejší mužský a ženský svět byl o hodně jiný, než odpovídá dnešnímu myšlení. Žena byla buď poslušná manželka nebo služka nebo prostitutka, a ty se dělily podle své krásy, mládí a umění milovat na ty luxusní a ostatní. Všechno mi ale vyvážil příběh s dějovými zvraty, kdy si nemůžete v bezpečí odpočinout. Zejména závěrečné scény byly epické. V neposlední řadě má kniha úchvatnou obálku od Jany Maffet Šouflové a její ilustrace jako by vystoupily ze starých dřevorytů. Samotný konec je otevřený a dočkáme-li se pokračování, ráda se na něj vrhnu!

Na nejnovější román Věry Mertlíkové jsem se po přečtených Třech kobylách vysloveně hodně těšil. Čas růže je ale v mnoha ohledech dost odlišný román, přesto i tento má velký historický základ. Historický základ si autorka totiž vzala z dobové Neapole konce 15. století. A k tomu nabalila opět překrásný příběh. Třeba odkaz na namalování Zrození Venuše od Botticelliho je tu věru takřka dokonalé. Nicméně zpátky k příběhu. Ten je opravdu skvělý, ale má rozdělení na tři kvalitně různorodé části. V prvních dvou jsem místy, musím se přiznat, bojoval s tím, že autorka rozlišuje klasickou kostru románu - tedy popis a přímou řeč - a kurzívou pak píše myšlenky konkrétních postav. Těch myšlenek je tu navíc zatraceně hodně. A i když jsem si zvykl, mnohdy jsem to dost kousal. Kde jsem si ale zvyknout nedokázal, tak jak sladkobolně je kniha mnohdy psána. Chvíli jsem měl pocit, jak kdybych četl milostný příběh o Angelice a sultánovi, a ne něco co má psanou formou připomínat právě Tři kobyly, které mě tenkrát totálně odzbrojily. Ten ženský motiv tady mnohdy byl nejen naivní, ale i dost neuvážlivý. Zajímavé nicméně je, že ve třetí části šel dost do pozadí a jak se začalo schylovat k finále, námět mě hodně vtáhnul do sebe a vyplivnul vyřízeného až při přečtení poslední stránky. Čas růže má totiž opravdu epický příběh a byla by obrovská škoda ho i přes různé nesrovnalosti vyignorovat. Pořád je to Věra Mertlíková, která má na příběhy dar a i když do knihy dala více ženských motivů, než by bylo potřeba, v poslední třetině mě přesvědčila, že to tu stálo za to. Navíc Straky si tradičně pohráli s obálkou a obsahem, takže si můžete být jisti, že budete držet v ruce jedno z nejhezčích knih posledních let.

3,5* Česká autorka Věra Mertlíková napísala niekoľko historických románov. V prípade tejto knihy sa prvý raz vybrala do talianskeho prostredia. Čitateľa sa pritom snaží zaujať hneď niekoľkými spôsobmi. V prvom rade ide o samotný štýl. Veľmi kvetnatý a vysoko umelecký, no zároveň je využitý na navodenie tej správnej atmosféry. Značná časť textu je však venovaná opisu myšlienkových pochodov. Vďaka tomu je možné spoznať postavy, ale trpí tým dynamika. V istým častiach potom príbeh pôsobí až uťahane. Ďalším zaujímavým prvkom je vystihnutie doby. Ľudia sa správajú inak a veľa sa hovorí o cti. Tá núti mužov páchať veľkolepé skutky a zachraňovať dámy z ťažkostí. Mnohokrát prostredníctvom šermiarskych súbojov. Všetky tieto motívy prispievajú k tomu, že kniha vyznieva ako rytiersky román. Možno aj preto sa do textu prepracovala veľká dávka naivity. Všímavý pozorovateľ si pomerne skoro pospája, čo sa asi stalo a kto nesie vinu. Tiež si možno bude ťukať do čela a čudovať sa, že si to neuvedomili aj tí, ktorých sa to týka. No rovnako ako aktéri, aj čitateľ si musí počkať na osvetlenie motivácie. Tá je totiž vysvetľovaná len postupne a najväčšie odhalenia prichádzajú až v závere. Postavy sú teda trojrozmerné a je badať aj istý vývoj v ich charakteroch. Správajú sa však ako produkty svojej doby, čo nie každý bude vedieť stráviť. Niektorým bude tŕňom v oku ich prehnaná naivita, u iných idealizmus alebo akási nadradenosť, presvedčenie, že ich postavenie im umožňuje správať sa istým spôsobom. Nehovoriac o posadnutosti, ktorou trpia takmer všetci zúčastnení. Hoci väčšinou sú posadnutí tou istou ženou aj keď z iných dôvodov. Po dejovej stránke má román tiež čo ponúknuť. Zvratov je tu síce menej, ale objavuje sa niekoľko záhad. Väčšina z nich magických. Všetko sa sústreďuje okolo tajomnej tŕňovej koruny. Tá prepožičiava nositeľovi schopnosti nedozerných rozmerov. Vďaka tomu spôsobuje problémy hlavne tým, ktorí o nej niečo vedia. Scény opisujúce únosy sú tak pomerne časté. Hlavne v prostrednej časti knihy sú vyslovene repetitívne. Mužský hrdina nechce svojou nepatričnou prítomnosťou ohroziť povesť dámy. To ale spôsobí, že umožní zloduchovi uniesť ju, prakticky jemu spod nosa. Najskôr je to napínavé. Pri ďalšom zopakovaní úsmevné. Nakoniec to prerastá až do paródie. Ak v tom bol zámer, je nutné mu zatlieskať. Kniha Čas růže ponúka historické dobrodružstvo zahalené do kvetnatého jazyka. Čitateľ očakávajúci veľkolepé zvraty a vyslovene akčný dej bude trošku sklamaný. Text je totiž vystavaný na atmosfére a dobovom zobrazení postáv. Tí trpezlivejší však nájdu nielen krásny jazyk, ale aj zaujímavý rytiersky román s príchuťou mysticizmu. Čerešničkou na torte je krásne grafické spracovanie, vrátane niekoľkých celostranových ilustrácii Jany Maffet Šouflovej.