Čas růže

Romantika až na půdu. Před námi je renesanční Itálie, hlavně město Neapol s rodící se mafií, jež má v čele poměrně sympatickou hlavu Rodiny. Děj se točí kolem hledání mystického předmětu, rozkrývá osudy krásné chovanky kláštera, několika levobočků, nechybí intriky a krásné zlo v podobě nezlomného perverzního zabijáka. Je to psáno z pohledu všech aktérů, kteří se střídají, sledujeme dění kolem i myšlenky v jejich hlavách, což se mi líbilo. Pro jistotu jsou myšlenkové pochody vyjádřeny kurzívou, což při tolika postavách je pochopitelné a na ději samotném to nic neubírá. Oba hlavní hrdinové, Clarice, nádherný předobraz Boticelliho Venuše, a neméně pohledný a trochu tajemný Bruno, mají poněkud komplikovaný vztah vzájemného toužení, odmítání a trýznění, což se přiznávám, až tak neprožívám, ale chápu, že tehdejší mužský a ženský svět byl o hodně jiný, než odpovídá dnešnímu myšlení. Žena byla buď poslušná manželka nebo služka nebo prostitutka, a ty se dělily podle své krásy, mládí a umění milovat na ty luxusní a ostatní. Všechno mi ale vyvážil příběh s dějovými zvraty, kdy si nemůžete v bezpečí odpočinout. Zejména závěrečné scény byly epické. V neposlední řadě má kniha úchvatnou obálku od Jany Maffet Šouflové a její ilustrace jako by vystoupily ze starých dřevorytů. Samotný konec je otevřený a dočkáme-li se pokračování, ráda se na něj vrhnu!

Na nejnovější román Věry Mertlíkové jsem se po přečtených Třech kobylách vysloveně hodně těšil. Čas růže je ale v mnoha ohledech dost odlišný román, přesto i tento má velký historický základ. Historický základ si autorka totiž vzala z dobové Neapole konce 15. století. A k tomu nabalila opět překrásný příběh. Třeba odkaz na namalování Zrození Venuše od Botticelliho je tu věru takřka dokonalé. Nicméně zpátky k příběhu. Ten je opravdu skvělý, ale má rozdělení na tři kvalitně různorodé části. V prvních dvou jsem místy, musím se přiznat, bojoval s tím, že autorka rozlišuje klasickou kostru románu - tedy popis a přímou řeč - a kurzívou pak píše myšlenky konkrétních postav. Těch myšlenek je tu navíc zatraceně hodně. A i když jsem si zvykl, mnohdy jsem to dost kousal. Kde jsem si ale zvyknout nedokázal, tak jak sladkobolně je kniha mnohdy psána. Chvíli jsem měl pocit, jak kdybych četl milostný příběh o Angelice a sultánovi, a ne něco co má psanou formou připomínat právě Tři kobyly, které mě tenkrát totálně odzbrojily. Ten ženský motiv tady mnohdy byl nejen naivní, ale i dost neuvážlivý. Zajímavé nicméně je, že ve třetí části šel dost do pozadí a jak se začalo schylovat k finále, námět mě hodně vtáhnul do sebe a vyplivnul vyřízeného až při přečtení poslední stránky. Čas růže má totiž opravdu epický příběh a byla by obrovská škoda ho i přes různé nesrovnalosti vyignorovat. Pořád je to Věra Mertlíková, která má na příběhy dar a i když do knihy dala více ženských motivů, než by bylo potřeba, v poslední třetině mě přesvědčila, že to tu stálo za to. Navíc Straky si tradičně pohráli s obálkou a obsahem, takže si můžete být jisti, že budete držet v ruce jedno z nejhezčích knih posledních let.