Čaroděj ze země OZ

Omylem jsem komentář v roce 2015 zařadila k vydání zjednodušené verze, byť vyšlo pod stejným titulem. Tak nyní napravuji, moje srdcovka je právě původní, ten „pravý“ Čaroděj ze země Oz… ------- Tuhle knihu jsem jako dítě milovala a četla jsem ji mockrát. Bohužel se mi pak ztratila - a já měla stále v paměti tehdejší vydání (z roku 1962) s trochu zvláštními, tajemnými a hodně působivými ilustracemi, jejichž autorem byl Arnošt Karásek. Vzpomínala jsem na Plechového drvoštěpa, Slaměného Hastroše... Když jsem pak mnohem později viděla animovaný film, byla jsem moc zklamaná. Z Plechového drvoštěpa byl Železňák, ze Slaměného Hastroše Strašák... A z poetického a něžného příběhu plného fantazie, jehož hlavním poselstvím se mi jevilo to, že lidi mají být k sobě dobří a vzájemně si pomáhat, se stal potřeštěný příběh komických postaviček a divného humoru. A šťastný závěr? Knížku jsem nedávno po dlouhých letech našla v zadní řadě knih doma v knihovně. S jakým dojetím jsem se po tak dlouhé době začetla - a je to stejně krásné, stejně čtivé, stejně napínavé i dojemné... Tahle knížka nestárne, a to jí je již více jak 100 let... Až v dospělosti jsem ocenila výborný překlad Jakuba Markoviče. A ještě jeden aktuální dodatek: Nyní čtu se čtyřletou vnučkou, a přestože běžně u knížek dlouho nevydrží, vše čteme s přestávkami, tady seděla jak zařezaná s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Naráz jsme přečetly skoro půl knížky, a to se u naší akční vrtulky fakt nestává… Moc jí to chytlo.

Jako malá jsem neměla moc vlastních knih - pokud bych tedy nepočítala pohádkové soubory s Růženkou, Sněhurkou a spol. - a tudíž ty, které jsem si půjčila v knihovně, jsem četla pouze jednou. Neměla jsem tedy nikdy určitou odpověď na to, když se mě někdo zeptal, co jsem zhltla alespoň desetkrát. Zvrat přišel až tehdy, když mi babi, co už patrně tehdy poslouchala, na co se zrovna dívám a co mě zajímá, dala k narozeninám Čaroděje ze země Oz. Už předtím jsem měla docela ráda seriál, protože byl asi jediný, na co se tenkrát o prázdninách dalo dívat, ale dostat ho v knižní podobě pro mě byla výzva. Sice mě trochu odpudily ilustrace, protože se neshodovaly se seriálem, ale na to jsem se hned po začtení naprosto vykašlala. Pamatuju si sice, že po prvním přečtením jsem byla zase trošku zklamaná, protože se tam nepromítla druhá série seriálu, ale když pak začala škola, už mi zbyla jen knížka, co pomalu a jistě, s každým novým přečtením, úplně zbortila mou původní ideji o tomhle příběhu a nahradila ho tím originálním. Jako nejvhodnější favoriti k oblíbení se jistě zdají Dorotka a Toto, ale já prostě zbožňovala Plechového dřevorubce, nejspíš pro jeho odvahu a jakousi nezdolnost, s jakou později dopomohl myší královně od zlotřilého rysa a ta jim za to pomohla se zrádnými Makovými poli. V myšlence barevných brýlích ve Smaragdovém městě a jistém břichomluvectví se skrývá odkaz na to, co může způsobit šikovný trik. Ale takových poznatků je tam více. A kdybych se snažila, možná bych je dovedla stále dobře vyjmenovat. No, to mi připomíná, že bych si možná mohla dát re-reading. Jinak ve mě knížka svou syrovostí v pár chvílích vzbudila odpor. Poprvé právě při setkání s myší královnou, později při lvím boji a nakonec při vykonání příkazu čarodějnice, kdy jsem si vždycky myslela, že se hrdinové z toho srabu už nikdy nevyhrabou. Nakonec ale všechno - jako v té správné pohádce, samozřejmě - skončí dobře. A vzpomínka na to přetrvává. Jen bych sem chtěla vložit takové jisté malé upozornění, co ve mě párkrát probudilo vztek při čtení Řbitovu zviřátek od Stephena Kinga: Autor tam totiž z 'čaroděje' udělal Oze Veuikého a Stuasuivého. A když porovnám obě koncepce, je to v konečném vyznění sakra rozdíl. Aneb jak si na okamžik zazdít dobré vzpomínky na tuhle knihu.