Campo Santo

Další výborná kniha od Sebalda. Na začátku pár črt z Korsiky; klasický Sebald bloudící po méně známých místech a sledující věci, kterých si běžný pozorovatel nevšimne. Celé to rámuje typický "sebaldovský stesk" (bez nostalgie a sentimantálnosti) nad ruinami uplynulého času. Druhou část tvoří soubor esejů, který bude asi sedět víceméně spíš literárním vědcům, ale jako celek opět skvělé a opět plné nečekaných souvislostí. Navíc Sebaldovy rozbory literárních děl jsou opět ukázkou jeho specifického nahlížení na literaturu a svět, jako svým způsobem snahu vyrovnání se s minulostí a pomíjivostí. Literatura se snaží stejně jako jiná umění někdy až příliš kašírovat a mýtizovat něco, o čem nelze mluvit jinak, než tím, že se vytvoří zcela nový způsob, jak o takových věcech mluvit. Dobře je to vidět na kontrastu Nosacka a Guntera Grasse. Především u Grasse Sebald nahlíží určity kalkul a neautentičnost v psaní jako účelovou manipulaci s tématy a jazykem. (Stačí si pak vzpomenout na Grassovo doznání - ovšem až poté co dostal Nobelovku.) To je myslím si stále aktuální téma. Jedna z nejlepších esejí je pak věnována Nabokovovi a jeho snovým světům. Doporučuji.

Výborná a inspirující kniha. Nejvíce mě zasáhlo pojednání o reflexi zničení německých měst v poválečné německé literatuře. Díky Sebaldovi jsem přečetl Nossackův Zánik. Velmi cenné je pojednání o vzpomínání a přemýšlení o tom, kdo je pachatel a kdo oběť. A dovolím si i jeden citát: "K čemu je tedy literatura? Má to se mnou dopadnout stejně, ptal se Hölderlin, jako s oněmi tisíci, kteří ve dnech svého jara žili v předtuše i lásce, ale byli ve dne opojení uchváceni mstivými sudičkami, tajně a v tichosti zrazeni, aby se káli v temnu příliš střízlivé říše, kde v klamném svitu převládá zmatené hemžení, kde v mrazu a suchu počítají zvolna ubíhající čas a člověk jen svými vzdechy ještě chválí nesmrtelné? Synoptický pohled za bariéru smrti, který se nám v těchto řádcích nabízí, je plný stínů, zároveň však ozařuje památku těch, které postihlo největší bezpráví. Je mnoho způsobů, jak psát; ale jedině v literatuře se se lze mimo a nad pouhý výčet faktů a veškerou erudici pokusit o skutečnou obnovu."

Další výborná kniha od Sebalda. Na začátku pár črt z Korsiky; klasický Sebald bloudící po méně známých místech a sledující věci, kterých si běžný pozorovatel nevšimne. Celé to rámuje typický "sebaldovský stesk" (bez nostalgie a sentimantálnosti) nad ruinami uplynulého času. Druhou část tvoří soubor esejů, který bude asi sedět víceméně spíš literárním vědcům, ale jako celek opět skvělé a opět plné nečekaných souvislostí. Navíc Sebaldovy rozbory literárních děl jsou opět ukázkou jeho specifického nahlížení na literaturu a svět, jako svým způsobem snahu vyrovnání se s minulostí a pomíjivostí. Literatura se snaží stejně jako jiná umění někdy až příliš kašírovat a mýtizovat něco, o čem nelze mluvit jinak, než tím, že se vytvoří zcela nový způsob, jak o takových věcech mluvit. Dobře je to vidět na kontrastu Nosacka a Guntera Grasse. Především u Grasse Sebald nahlíží určity kalkul a neautentičnost v psaní jako účelovou manipulaci s tématy a jazykem. (Stačí si pak vzpomenout na Grassovo doznání - ovšem až poté co dostal Nobelovku.) To je myslím si stále aktuální téma. Jedna z nejlepších esejí je pak věnována Nabokovovi a jeho snovým světům. Doporučuji.