Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent

„Když muži odešli, zbyla tam spousta nádobí.“ Jsem za tuhle knihu hodně vděčný. O život nezávislých společenství v době normalizace jsem se vždy zajímal a pohlížel jsem na lidi, kteří dokázali žít v souladu s morálními hodnotami, s velkou úctou. A tušil jsem, že za každým mužem-bojovníkem musí být někde trpělivá a statečná žena, která sice zůstává neviditelná, ale její důležitost je pro celý projekt odporu vůči komunistickému zlu nenahraditelná. Bytová revolta tuto teorii potvrzuje a zároveň ukazuje, že ženský svět v rámci disentu je ještě mnohem (ale opravdu mnohem!) pestřejší, než jsem myslel, že znát a obdivovat paní Olgu a Danu Němcovou je sice správné, ale trestuhodně nedostatečné. Tak jsem moc rád, že jsem si mohl tímto způsobem rozšířit obzory. „Je to velmi nepříjemné. Střídají se po osmi hodinách, vy žijete čtyřiadvacet. Vy se střídat nemůžete. Měli jsme staré dveře, kde bylo slyšet úplně všechno. Mastili tam karty a vy slyšíte, jak ty karty padají. Jdete na záchod a víte, že slyší, jak čůráte, což opět z toho ženského hlediska nebylo nic moc. Ze sprchy jsem chodila a držela si ručník před sebou. Ne že by mě mohli skrz ty dveře vidět, ale jejich přítomnost k tomu stačila. Člověk se cítí nahý a obnažený.“ (Zdena Tominová) Jako vždy, když si čtu o represích Husákova státu, se ve mně melou různé pocity. Vztek nad tím, jak krutý ten režim byl, jak se mstil lidem na jejich partnerech a dětech, jak nerespektoval lidská práva ani elementární slušnost. Zklamání nad malým počtem aktivně odporujících. Pocit nekompatibility se současnou společností, která zločiny komunismu přehlíží a nad reáliemi normalizačního světa se nostalgicky rozplývá. Ale pozitivní nálada převažuje – vědomí že i v šedočerných časech naší nedávné historie existovaly statečné a přímé ženy, které přes perzekuce, osobní nepohodlí a rizika uvěznění neuhnuly z cesty pravdy mě těší a posiluje. Zajímavý je i polistopadový osud respondentek. Na jednu stranu je fajn vidět, že si drtivá většina z nich vybrala zajímavé a obecně prospěšné zapojení do svobodného společenství – zasloužily si, aby mohly dělat co je baví a aby byly za své schopnosti ohodnoceny. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že by mnohé v naší zemi bylo lepší, pokud by tato generace ženských osobností byla vyzvána k podílení se na vytváření porevoluční politiky. Jenže to se bohužel, až na výjimky, nestalo. „Svoboda je šíleně obtížná. Úplně nejhorší, co můžete člověku dopřát, je svoboda. A na to řada z nás nebyla připravená. Myslím si, že u nás žen to bylo snazší právě proto, že jsme měly děti. Pro nás to vlastně nebyl moc velký rozdíl. Měla jsem čtyři děti, se kterými byla pořád stejná práce, děti stále chtěly vyprat, stále chtěly jídlo, stále vyžadovaly pozornost. Stereotyp nás žen byl stejný před revolucí i po ní. Pro muže bylo daleko horší přijímat velké změny.“ (Eva Joachimová)

Objevné rozhovory, které zásadně upravují náš pohled na disent a moderní dějiny vůbec. Na české Wiki nenajdete v hesle Charta 77 jediné ženské jméno, přitom bez žen by žádné podzemní hnutí nebylo. Velký respekt všem, o nichž knížka vypráví, i těm, kdo ji připravily.