Bytosti schopné zemřít

"'Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dech pozdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý pomlčkou...' A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálovou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vržená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny okovy větru..." (Jean Pierre Duprey; s. 188) Některé texty, některá za sebe na oko nedbale a přitom dokonale vršená slova ve mně vzbuzují podivnou touhou ne nepodobnou té, kterou cítil Kemal k Füsun a která ho nutila olizovat kliky, jichž se dotýkala a cucat vajgly jejích cigaret. Stává se to je výjimečně, jistě, jsem přeci seriózní dospělý člověk, ale ano, přiznávám, stává se to. Výbor z děl prokletých básníků dvacátého století je neskutečná záležitost - taková, u které bych nejradši, abych ji mohla nechat vpít kůží, protože na tohle oči nestačí a mozek se místy vzpírá a brání a nestíhá... chudák... vždycky byl o krok pozadu, nemějte mu to za zlé. "Vydechuji abych vyvrátil strom života Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí" (Stanislas Rodanski; s. 135) A nejde jen o básně samotné a o autory, o nichž často ani v domovské Francii příliš nevědí, jde o úžasný převod do úžasné češtiny, kdy ani za mák nelituju, že si umím francouzsky objednat už tak maximálně bagetu a jsem ráda, když v novinách pochytím z článků smysl. Osm géniem a životem ztýraných umělců, bytostí, které byly schopné zemřít. "...žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít." (Roger-Arnould Riviere, s. 181)

Typ knihy, který si zaslouží druhé vydání všema deseti. Vroucnost editorů a překladatelů k této náročné šichtě, vyštrachat a přeložit zapomenuté francouzské básníky. Poklona a tak. Nejsem zrovna fanoušek termínu "prokletý básník", neb je to takový vágní pojem, co si pod tím představit, že. Medailonky jsou sice pozoruhodné, nicméně prachbídnej bohémskej život není spojujícím prvkem. Důležité jsou texty. Destruktivní záležitost. Trpění, marnivost, prázdnota, samota, úzkost, zoufalství. Docela líbezný motivy, hah. Většina textů je i takových nočních a tajemných. Prevel, Dallasová, Neveu, Giauque. Tohle kvarteto jsem si stoprocentně užíval. Působivá obraznost i nenadálé táhnutí k vázanému verši. Rodanski, Rivière, Duprey, Salabreuil. Pro mě spíš tzv. divočáci. Zachytím se, ale občas na mě ten surrealistický proud působí zkrátka kýčovitě (což není žádné hodnocení, o kvalitě textů se rozhodně nebudu přít, jen jsem moula). Unikátní výbor a luzná grafická stránka. Díky překladatelům. Ukázka (Neveu, s. 84): Obřad Bělost je moře huňaté moře jež sčítá své živé karyatidy Marně je chceme překřičet ozvěnu stále odráží mušle snivá lehce zkamenělá Nyní musíme přejít k akci zabránit větru za každou cenu aby se stočil natáhnout povlečení proti jeho modrým sliznicím zkrotit ho a pak mu zářivým pohledem vytrhnout z dužiny velký krásný porcelánový servis a hodit ho do kopřiv.