Byt

Tato kniha byla parádní jízda ze dvou stran…z mužského pohledu Daniela napsané Janem Němcem. Z druhé strany psané Janou Šrámkovou z pohledu Zuzany. Tady je hrozně hezky ukázané, jak vnímá stejné situace muž a jak žena. Knihu můžete číst nejdříve jednu část, pak z druhé strany. A nebo na přeskáčku. Já si vybrala nejdříve Zuzu a pak Dana. A i když jsem si pak představovala, že bych četla obráceně, sedlo mi to právě tak, jak jsem četla. Velmi se mi zamlouval styl psaní obou autorů, přišlo mi to velmi autentické a čtivé. S hlubokými myšlenkami ze života 90 let 20 století přes covid a válku na Ukrajině. Přes rozdílné názory na tehdejší dobu, úplně se mi vše znovu vybavilo, roušky, očkováni, strach, očkovat nebo ne? Dva tábory lidí, žalování na druhého, kdo nedodržoval předpisy,....osamělost, úzkost a další pocity doprovázené touto dobou. Jen se vyhrabeme z lockdownu, Rusák bude navždy Rusákem, dozvídá se Zuzka od Honzy a sledují válku na Ukrajině. Pečování o stárnoucího muže, Danielova otce. Dan s tátou spolu nemají příkladný vztah…stáří je jako chytat hejno zajíců, když jednoho držíš za uši, druhý ti proběhne pod nohama. Aneb jedno úskalí stáří stíhá druhé, každý běžný úkon začíná dělat problémy…zaúkoloval staráním se o něj Zuzku. Byt mají ve střídavé péči. Zuzka přes týden, Dan o víkendu. Spojuje je pouze byt? Tolik pocitů a pravd ze života, stáří, smrti, rodinných vztahů, dojmů v jednom balíčku. Ano každý si prožijeme svůj život tak, jak umíme a bohužel někdy si své chyby neuvědomujeme a nechápeme ani po letech…zase kniha, která mě dostala na kolena. Doporučuji!!!

Čím uhoní nohu míč? Na první dobrou mě nebavila ani Zuzana ani Daniel. ZuZa znovu mě vtáhla jako už dlouho žádná kniha! Místy poetický, místy pragmatický pohled na realitu, místy trochu rozostřený styl mimo jiné i lákavé střídáním minulosti se současností a zároveň i občasné prolínání budoucnosti...kultivovaný gejzír energie... Její 'přerámuj to' si určitě odnesou do života! Bavilo mě všechno. "Čas neplyne jako proud, čas není Lužnice, na kterou je spoleh. Čas granuluje, sráží se do hrudek. Chvíli cmrndá řídké měsíce bez chuti a pak převalí přes hranu přítomnosti divoký chuchvalec vjemu a emocí." Daniel mě asi v polovině otravoval repetitivností, ale je to asi přesně tak, jak píše los - příběh díky autorům muži a ženě nemá moc přidanou hodnotu. Ale nenapadlo by mě hledat v příběhu: "propojení, že jedna část bez druhé, muž bez ženy, rozum bez citu nedává smysl" to už dlouho hledám v současné literatuře poměrně marně. A navíc si myslím, že v téhle knize šlo autorům o úplně něco jiného. Otec Daniela skutečně byl v jeho dětství ko*ot, jak píše přede mnou knihomluva. Dvakrát v textu opakovaná věta o ku*dách to podtrhuje a úplně stačilo napsat jen jednou... "Jenže moře je v první řadě ta strašná masa vody, moře jsou ty hrozný tuny hmoty dole v hlubinách. Co o nich kdo ví? Věděl o nich něco otec, když se na Zakynthosu potápěl? Jednou na hladinu vystřelil moc rychle, málem mu to roztrhalo plíce a přivodil si dekompresní nemoc. Netrpěli bysme jí všichni, kdybysme se ponořili hluboko do těla a zjistili, že tam operuje inteligence, která se dá IQ testama změřit asi tak jako obvod Země krejčovským metrem?" Na obou stranách je téma co narušený vztah k otci přináší do našich životů a pak taky potřeba odloučit se od takových otců a potom nutnost se k nim ve stáří z povinné úcty vrátit... A to si myslím, že se v rámci možností dost povedlo. Proto plný počet i přes drobné výhrady. Děkuji oběma. >a to pole je lopota< "Upřímnou soustrast, chlapečku, zakabonila se teta a její skvrnitá ruka vplula do té mé. Byl jsem pořád trochu mokrej, takže dát jí i pusu by znamenalo rozmazat tlustej makeup. Starostlivě se na mě podívala a otřela si dlaň kapesníčkem. Vůbec jsem se necítil na to, co mě čekalo. Smířeně jsem si připadal jen včera večer, když jsem klopýtal od kolotočů z Klokot. Mohlo za to buď těch pět piv, nebo ten vesmírnej let v laminátový labuti ..."