Byl jsem Mengeleho asistentem

Výpověď patologa z Osvětimi je hodně syrová, ale asi i pravdivá a hlavně děsná. Naši generaci sice předchozí režim toho o zvěrstvech fašismu do našich hlav nacpal dost, ale myslím, že i další generace by si zasloužily dozvědět se, kam až může vést snaha po páchání dobra. Mimoděk je to také výpověď jak se přikrčit, posloužit a přežít. Doufám, že se nás to už nebude nikdy týkat.

Nacistickými lágry a koncentráky se protrpěla téměř celá Evropa, maďarský pohled na jejich fungování a provoz jsem však četla poprvé. Člověk už dávno ví, díky poměrně četné evidenci (sami Němci jsou přece tak důkladní a systematičtí), jak celý proces likvidace obyvatel probíhal, především těch, kterým byla na oděv přišita Davidova hvězda, nebo jaké postupy udržovaly vyhlazovací tábory v chodu. Nové informace či nový pohled tak člověk nezíská. I když, asi poprvé jsem četla o postupu, jak preparovat člověka... V každém případě je to vždy stejná hrůza, která mě při čtení toho všeho nacistického pekla jímá. Nadto v současné době masivních informačních "šumů" je potřeba si naši historii připomínat o to více. Doktor Nyiszli, maďarský židovský lékař-patolog a člen sonderkomanda v osvětimských "krematoriích" vcelku s odstupem a bez výrazných emocí (někdy možná až moc) podává své svědectví místy prostého medicínsky odborného rázu o průběhu a způsobech likvidace vězňů a lékařského patologického zkoumání deformovaných či znetvořených mrtvol, kterými byl hojně zásobován. Přece však do schematického popisu tohoto smrtícího nacistického stroje pronikají i střípky naděje či naopak zoufalství a bezmoci. Je to sice jenom jedno z řady svědectví lidských válečných hrůz, ne však méně důležité. Historie má totiž tendenci se tak či onak opakovat.

Bojíme se strašidelných filmů, vyprávíme si v bezpečí domova, co "hrozného" jsme kdy zažili, ale nikdy jsme nebyli ve skutečném pekle, jaké prožil autor této knihy. Nevadí mi jeho styl psaní, chápu jeho úsilí dostat ze sebe hrůzné vzpomínky, protože má vlastní fantazie se vzpírá představě tisíců zplynovaných těl, nebo padesátimetrové jámy, ve které hoří živí lidé, je to příliš hrozné, příliš neuvěřitelné. Finit hic Deo, finit hic humanity!

Výpověď patologa z Osvětimi je hodně syrová, ale asi i pravdivá a hlavně děsná. Naši generaci sice předchozí režim toho o zvěrstvech fašismu do našich hlav nacpal dost, ale myslím, že i další generace by si zasloužily dozvědět se, kam až může vést snaha po páchání dobra. Mimoděk je to také výpověď jak se přikrčit, posloužit a přežít. Doufám, že se nás to už nebude nikdy týkat.

Nacistickými lágry a koncentráky se protrpěla téměř celá Evropa, maďarský pohled na jejich fungování a provoz jsem však četla poprvé. Člověk už dávno ví, díky poměrně četné evidenci (sami Němci jsou přece tak důkladní a systematičtí), jak celý proces likvidace obyvatel probíhal, především těch, kterým byla na oděv přišita Davidova hvězda, nebo jaké postupy udržovaly vyhlazovací tábory v chodu. Nové informace či nový pohled tak člověk nezíská. I když, asi poprvé jsem četla o postupu, jak preparovat člověka... V každém případě je to vždy stejná hrůza, která mě při čtení toho všeho nacistického pekla jímá. Nadto v současné době masivních informačních "šumů" je potřeba si naši historii připomínat o to více. Doktor Nyiszli, maďarský židovský lékař-patolog a člen sonderkomanda v osvětimských "krematoriích" vcelku s odstupem a bez výrazných emocí (někdy možná až moc) podává své svědectví místy prostého medicínsky odborného rázu o průběhu a způsobech likvidace vězňů a lékařského patologického zkoumání deformovaných či znetvořených mrtvol, kterými byl hojně zásobován. Přece však do schematického popisu tohoto smrtícího nacistického stroje pronikají i střípky naděje či naopak zoufalství a bezmoci. Je to sice jenom jedno z řady svědectví lidských válečných hrůz, ne však méně důležité. Historie má totiž tendenci se tak či onak opakovat.

Bojíme se strašidelných filmů, vyprávíme si v bezpečí domova, co "hrozného" jsme kdy zažili, ale nikdy jsme nebyli ve skutečném pekle, jaké prožil autor této knihy. Nevadí mi jeho styl psaní, chápu jeho úsilí dostat ze sebe hrůzné vzpomínky, protože má vlastní fantazie se vzpírá představě tisíců zplynovaných těl, nebo padesátimetrové jámy, ve které hoří živí lidé, je to příliš hrozné, příliš neuvěřitelné. Finit hic Deo, finit hic humanity!