V porovnání s knihou Velký šéf od Clintona Heylina, kterou jsem četl před pár lety, klade Marc Dolan důraz na trochu jiné stránky Springsteenovy kariéry. Zatímco Heylin dopodrobna rozebíral především procesy nahrávání a sestavování jednotlivých desek, Dolanovou doménou jsou koncerty. Co, kde a jak Springsteen s E Street Bandem či bez něj zahrál a především co, kde a proč pronesl mezi písněmi. Tedy ne že by o ničem jiném nepsal, ale je to zjevně jeho libůstka. Springsteenovy mluvené úvody a spojováky mezi skladbami jsou nedílnou součástí jeho živých vystoupení a Dolanova snaha dávat konkrétní výroky do souvislostí se zpěvákovým názorovým vývojem, osobním životem i společenským děním určitě zajímavě rozšiřuje spektrum pohledů na jeho osobnost. Jen je to po nějaké době trochu urputné a monotónní a některé Dolanovy závěry mi přijdou i poněkud přespekulované. Jinak se čte ale jeho biografie dobře, i když Heylinova práce mě zaujala podstatně víc.

Neautorizovaná biografie začíná poměrně strašidelnou předmluvou, která je po vzoru názvu knihy plná takového toho žvatlání vyžilých rockových hvězd jako „je to jen rocknroll, kámo“ a zároveň o odstavec dál naprosto vážně zmiňují, jak rocknroll ovlivňuje chod vesmíru… Životopis Bruce Springsteena by mohl být velmi zajímavý, kdyby se na knize jakkoli podílel a nejednalo se jen o rešerši dalších asi 10 knih. Systém poznámek je opravdu nezvládnutý (a přitom by to díky velkému formátu knihy šlo) a 100 stránek poznámek za koncem knihy opravdu není dobrá volba. Jako pozitivní aspekt knihy hodnotím to, že kniha není plná nekritického obdivu ke zpěvákovi, ale naopak zdůrazňuje jeho slabá období, nebo špatná rozhodnutí, zejména ve skladbě a načasování některých kompilací. Jako přínosné se jeví i popis tehdejších reálií, které pomáhají ospravedlnit Bruceovu politickou angažovanost a rozhodně z nich lze poznat, že je to spíš prostý člověk z lidu, který potřebuje reagovat na to co vidí, než nějaká globální celebrita typu Bono, která si myslí, že má recept pro lepší svět. „Stejně jako Streets of Philadelphia, i album the Ghost of Tom Joad mu získalo mnoho cen, hlavně Grammy, což byla pocta, která Bruceovi v posledních deseti letech, kdy si lidé kupovali jeho cédéčka u pumpy,aby si ukrátili dlouhou chvíli při řízení, jaksi unikala. V sedmdesátých letech byl Springsteen prototypem novodobého „greasera“, v osmdesátých letech se z něj stal typický americký macho s tvrďáckou imagí liberálního konzervativce. Nyní se psala devadesátá léta a Bruce v naprostém souladu s populárně vzdělávací formou svých koncertů skákal od pop music k folku, od Elvise k Woodymu Guthriemu, jako kdyby nevěděl, že to všechno už před ním vyzkoušel jistý písničkář Bob Dylan.“