Broučci

Jako dítě jsem broučky milovala. Pohádka pro děti je to překrásná. Jazyk, jakým je psána, je květnatý, milý, přívětivý. Ale bohužel jako dospělá vidím mezi řádky něco, co mě znepokojuje. V pohádce se odráží stav společnosti, v jaké autor žil. Tradiční rozdělení na mužské a ženské role - muži-broučci pracují mimo domov, ženy-berušky se starají o domácnost, o to, aby měli muži po pracovním dni veškeré pohodlí. A zároveň v tom celém vidím ještě něco a nazvala bych to vzorem pro výchovu za pomocí strachu. "Musíš poslouchat", to se v knize opakuje několikrát na každé stránce. Musíš, protože když budeš poslouchat, nic se ti nestane, nebo se ti alespoň nestane nic, co by si Pan Bůh/vládnoucí společnost nemyslel, že tak není správné. Pokud snad poslouchat nebudeš, zle se ti povede. Je v tom jak silný odraz křesťanské víry, tak také odraz socialistické společnosti (i když bylo dílo napsáno ještě dlouhou dobu před nástupem socialismu, i tak tam ty ideje cítím).

Knížka, ze které nám babča četla, byla už v osmdesátých neskutečně omšelá. Bylo to strašně zvláštní čtení, nakonec se mi začalo líbit aspoň to, jak si žijí v prťavých domečcích, ale ve chvíli, kdy POZOR SPOILER broučci nepřežili zimu, jsem měl chuť se jít do kůlny zabít... Východisko zakódované v knize mi v tu chvíli babča nedokázala poskytnout, snad proto, že žila rozkročena mezi církví a stranou. Za mě tedy docela rozporuplný zážitek. Někdy se musím zeptat sestřenky, jestli to tenkrát zvládla líp než já...