Kniha je to výborná. K Bressonovi mám ambivalentní vztah. Asketický styl, do kterého je potřeba se ponořit. Film, který vynikne v tichu a klidu. Filozofický film s metafyzickým přesahem. To je Bresson, mimo jiné. Někomu může přijít jeho styl nezáživný až nudný; nehybné dlouhé záběry, strnulí herci - takzvané "modely", city, které se vyjadřují chladně a odtažitě. Tahle knížka leccos z jeho tvorby osvětlí a vysvětlí. Nicméně i přesto působí některé Bressonovi filmy těžkopádně a řekl bych i vyumělkovaně, a není vůbec lehké se na tenhle pomalý a jakoby asketický styl naladit. (Nejlepší mi osobně přišly filmy Deník venkovského faráře a Peníze.) Ve své době byl Bresson zjevením. Dnes je filmařů, kteří pracují v podobném "duchu" mnoho a ze stylu se tak stává leckdy jen autorská manýra. Doporučuji.

Pro českého čtenáře jde po Poznámkách o kinematografu teprve o druhou možnost blíže a detailněji poznat myšlení jedné z největších individualit francouzské kinematografie. Leitmotivem rozhovorů pokrývajících Bressonovu čtyřicetiletou kariéru je postupné cizelování unikátní tvůrčí metody, nejúplněji představené právě v Poznámkách o kinematografu. Kniha ovšem není jen obsáhlým "making of", ale také sérií pronikavých výpovědí tvůrce, který po celý svůj život prostřednictvím filmu hledal vnitřní pravdu, a to bez psychologie a analyzování, kterými si vypomáhá většina ostatních filmařů. Ani po přečtení všech rozhovorů a zhlédnutí všech Bressonových filmů si nejsem jistý, zda přesně chápu, čeho chtěl neobvyklou kombinací intuitivního a pečlivě promyšleného přístupu dosáhnout, ale o to víc mne jeho tvorba, které se na rovině stylu přiblížil možná Jarmusch nebo Kaurismäki, nadále fascinuje. Za nevýhodu daného formátu lze považovat opakování týchž myšlenek, které na druhou stranu svědčí o Bressonově názorové konzistenci a pomáhá pochopit, co pro něj bylo nejpodstatnější. Více mne mrzel převážně obdivný/uctivý tón většiny tazatelů, kteří Bressonovi nekladli méně příjemné otázky, neupozorňovali na rozpory v jeho myšlenkách a nedokázali jej přimět ke změně perspektivy a úvaze, zda je jím prosazovaný přístup skutečně tím jediným správným, který vede k "čistému" filmu. Taky bych uvítal, kdyby rozhovory více než významovou rovinu Bressonových snímků řešily jejich formální nebo technickou stránku. O preciznosti překladu Davida Čeňka dostatečně vypovídají poznámky pod čarou, upozorňující na francouzské slovní hříčky nebo na nepřesnosti v dřívějších překladech citovaných textů. Také dohledávání pasáží z mnoha a mnoha knih, které Bresson cituje, svědčí o tom, že si s knihou někdo dal hodně (editorské) práce, odpovídající významu režiséra Bressonova formátu, který se díky této knize pro mnohé zřejmě stane o něco méně nepochopitelným "auteurem".