Bratři ve zbrani

„Pokud vám někdo řekne, že se holocaust nikdy nestal, nebo že to nebylo tak zlé, jak se říká, tak ne, bylo to horší, než se říká. To, co jme viděli, co ti Němci udělali, bylo horší, než si dokážete vůbec představit.“ - Edward Heffron (Bratři ve zbrani) Edward Heffron a William Guarnere patrili k výsadkárom americkej armády počas druhej svetovej vojny. Obaja pochádzali z Philadelphie a dokonca bývali len pár blokov od seba. Ich kamarátstvo, ktoré medzi nimi vzniklo počas spojeneckého ťaženia v Európe, pretrvalo aj dlhé roky po ukončení tohto hrozného konfliktu. Kto má rád knihu Bratstvo neohrozených alebo rovnako menovaný seriál od HBO by si mal rozhodne toto dielo, od Edwarda Heffrona a Williama Guarnera, prečítať. Ide o veľmi dobre napísanú knihu, ktorá na rozdiel od Bratstva nemieša hneď niekoľko výpovedí veteránov k rôznym udalostiam. Tento skutočný príbeh roty Easy je nám predstavený len z pohľadu zmienených autorov (Heffron a Gaunere) a preto rozprávanie nepôsobí chaoticky (pri Bratstve som mal občas problém sa zorientovať, ale aj tak šlo o majstrovské dielo). Páčilo sa mi, že obaja nešetrili kritikou aj smerom k veleniu a predovšetkým opisovali vojnu so všetkými hrôzami, ktoré prináša. Pamätám si podobné knihy, kde som mal pocit ako keby sa autor schválne vyhýba určitým témam, no toto dielo mi prišlo dosť autentické, čo ma veľmi potešilo. Najlepšou kapitolou sú boje v Ardenách, kde to bol riadny chaos zo strany spojencov. Ohľadom tohto by som si rád prečítal nejakú samostatnú knihu. Bratři ve zbrani však nie sú len o vojne, ale dosť veľa strán zaberá aj život oboch veteránov po skončený tohto konfliktu. Je tu dokonca popis toho ako sa písala kniha Bratstvo neohrozených alebo natáčanie seriálu pre HBO. Za mňa naozaj výnimočná kniha s vojnovou tematikou, ktorej by ste mali dať šancu ak vás podobné veci zaujímajú a možno aj keď vás tak moc nezaujímajú, pretože to nie je úplne len o druhej svetovej vojne.

Tahle knížka není Bratrstvo ani třeba Burgett, je to vzpomínání dvou starých chlapů na válku s velkou dávkou nostalgie a sentimentu. Není to akce, ale spíš pieta za hrdiny z jejich roty. Je to takové dlouhé vyprávění o lidech a jejich životech spíš po válce než během války. Knihu jsem si přečetl, protože mám rotu E ze 101. výsadkové divize od malička hrozně rád, některé postavy mám spojené s herci ze stejnojmenného seriálu a některé kluky mám rád i lidsky a povahově. Ovšem musím prostě říct, že kromě samotné knihy, kterou napsal Ambrose, začínám být na všechny ty sebechvály, a neustálá slovní spojení „byli jsme nejlepší, ti nejlepší, Já byl v tom nejlepší“ docela alergický. Kniha začíná sáhodlouhým popisem, jak kluci neměli na předměstí co jíst a jak to bylo v táboře tvrdé, ale jak oni byli prostě skvělí, tak to zvládli, detaily jsou psány buď velmi podobně jako v Bratrstvu neohrožených nebo dalších knihách jako Bratrstvo neohrožených: Velitel. Už po stopadesáté člověk čte o neschopném Sobelovi a dalších eskapádách, které jen další kniha popisuje trochu jinak, chápu, že po tolika letech není vzpomínání lehké, ale psát to jen protože to bylo už ve třech předchozích knihách a „Já“ byl u toho, mi přijde zbytečné. Výcvik je tu sepsán spíš jako vlastní chvála, než že by se čtenář dozvěděl něco o detailech, (kromě toho, že Éčko běhalo nejdál a nejvíc a na ostnatém drátu visi vepřové vnitřnosti), ale to jsme už taky četli 5x jinde. Pak je tam spousta pasáží jak se někdo někde rval nebo hádal a lhal, i když už byl poddůstojník. Asi je moje změna na tyhle knížky ovlivněná tím, že jsem přečetl všechny knihy od Donalda R. Burgetta, který popisuje vlastně dost podobné události, jen z jiné roty a pluku 101., jeho vyprávění je takové živější, skromnější, údernější a nevykládá to, jako oslavu svých hrdinství, ale jako zábavnou, krutou a akční historii výsadkového boje v Evropě, kterého se účastnil a přežil. Taky vzpomíná na kamarády, ale jako na lidi a ne na někoho kdo byl v čem nejlepší nebo nad koho se mohl kde vytahovat, že měl křidýlka a kalhoty v botách. Bratrstvo asi trpí tou popularizací od seriálu HBO, který je dostal do popředí nejlepších vojáků druhé světové války, protože kniha je mnohem skromnější a zábavnější. O dni D je tam 20 stránek, skoro bez detailů, opět tu máme popis učebnicového útoku na děla. Zato po návratu je tam spoustu detailů jak se někdo ožíral a dělal bordel, protože byl 23 dní ve válce. Holandsko a Market Gaden je už popisována vojensky zábavněji, ale pořád je to slabej odvar od Burgetta. Ta část z Arden a Bastogne byla velmi pěkně napsaná a popisovala spoustu věcí, které sice čtenář už z jiných knih zná, ale v téhle části jsem se začetl, škoda, byla to jediná část, z celé knihy. Všech těch chlapů, který tady pánové popisují si hrozně vážím, byli to opravdoví hrdinové a jsem velmi rád, že jejich příběh žije, jen tahle forma je spíš taková paměť, co jí léta trochu změnila a to co se tam stalo, už vylíčilo Bratrstvo a další knihy. Mně se líbí, jací jsou pánové kamarádi celý život, a hrozně jim to přeji, ale co se týče formy knihy a nějaké přehlednosti, tak to dvojí popisování stejného, jen trošku jinak mi moc nesedělo, bylo to dost nepřehledné a spíš trošku otravné. Přemýšlel jsem dlouho jaké dát knize hodnocení a kdyby skončila po utrpení v Bastogne, tak bych dal 4-5 hvězd, takhle bohužel nemohu dát víc než tři. Chápu, že pro ty chlapi co měli už sedm křížků, bylo setkání s Hanksem a to že je ztvárnili ve filmu naprosto nejvetším zážitkem života a mně se to určitě nepodaří, ale prostě naplňovat tím stránky knihy, která by se měla věnovat hlavně tomu příběhu a ne tomu jak to americký režisér natočí a kolik kluci utratili, když je vozili po natáčení nebo jak je ztvárnili herci, co je hráli. Nevím najednou se mi ten příběh, co jsem měl rád ještě před seriálem, dost odcizil a přišlo mi to víc chlubení a chvástání než válka, utrpení a ztráta kamarádů a životů, byli jsme v Evropě 15x, byli jsme ubytovaní tři týdny a pili jsme pivo a chcali do kbelíku. Já chápu, že Ti chlapi si prošli peklem a byli na sebe právem pyšní, jenže tady je 242 stran příběhu, z toho je 80 stran válka, 120 stránek chlubení a 20 stránek pokory a utrpení. Vím, že Ti kluci tam na bojišti vlastně lidsky skoro zemřeli se svými kamarády, ale mně se prostě tenhle styl knihy moc nelíbil, a kdybych přišel k jejich příběhu přes tuhle knihu, tak bych to nikdy tak rád neměl. Vzpomínám na pokorného Burgetta a jeho Currahee. Kluci jsem na vás všechny moc pyšný, jsem na vás hrdý a děkuji vám za to, co jste pro svět a svobodu udělali, jen ten příběh mohl být vyprávěný jinak a asi někým jiným, kdo by byl víc schopný zachytit to, co jste prožili. Jsem rád, že jsem s rotou E vyrostl.