Brány Evropy

Hutný průvodce po historii země na samém okraji Evropy, kde se už od antiky střetávaly dva světy. Ze západu přicházel usedlý styl života, polský vliv či katolicismus (od 16. století v podobě tamní řeckokatolické církve, která ctí byzantský ritus a současně papežskou svrchovanost), ale i technologický pokrok (industrializace Donbasu v 19. století probíhala v režii velšských či belgických investorů a i za sovětských dob se na stavbě Dněperské vodní elektrárny podíleli američtí inženýři). Proti tomu stála tradice nomádských kmenů v jihovýchodních stepích a na severovýchodě setrvale sílila moc Moskvy, která v úrodné a lidnaté Ukrajině viděla přirozený prostor pro expanzi a bránu do Evropy. Kvůli nesmírné rozloze a členitosti bylo historicky takřka nemožné z Kyjeva vládnout celému území až k pobřeží, zvláště když za Dněprem (kvůli peřejím nesplavným až do výstavby přehrad ve 20. století) žili na Divokých polích nepoddajní kozáci. Přirozenou hranicí mezi východními a západními vlivy se stal právě Dněpr, polský vliv ale postupně slábl a po trojím dělení Polska zůstaly mimo hranice Ruské říše jen části Haliče a Volyně. Přes intenzivní rusifikaci (třeba zákazem vydávání i šíření jakýchkoliv publikací v ukrajinštině Emžským dekretem v roce 1876) se Moskvě nepovedlo jednou provždy zahrnout "maloruský" lid do "velkoruské" náruče. Ukrajinští obrozenci (přežívající v rakouských částech země) v roce 1918 dokonce vyhlásili nezávislý stát, který však záhy padl pod náporem bolševiků. Kniha neguje Putinův argument o historické neexistenci ukrajinské státnosti a národa. Obyvatelstvo žijící na území dnešní Ukrajiny totiž nepochybně napříč staletími usilovalo o autonomní existenci, dějiny záporožského hetmanátu (v letech 1649 až 1764) však ukazují, jak složité bylo udržet svébytný státní útvar na území sevřeném ve velmocenských kleštích. Stejně jako se kozáci postupně spojovali s krymskými Tatary, Rusy či Švédy, měli neřešitelné dilema nacionalističtí partyzáni během druhé světové války. Nelze se divit, že banderovci pokračovali v boji proti Sovětům, kteří ve 30. letech na ukrajinském venkově zosnovali organizovaný hladomor, hůře se však hájí spojení s nacisty a masakry Poláků. Složitá geopolitická situace ale zkrátka plodí složitá morální a politická dilemata. Ani vztah k západu není jednoduchý. "Evropa" v létě 1941 přinesla etnické čistky, zotročování obyvatelstva a devastaci země. A po pádu Sovětského svazu se svobodou a demokracií přišel propad HDP o 60 % za prvních šest let nezávislosti... Z hlediska dnešního konfliktu je zajímavý postřeh, že Rusko v roce 1991 usilovalo o vliv na podobu svých hranic s nově vznikajícími státy. Ukrajinci odmítli o osudu Krymu či Donbasu diskutovat a Boris Jelcin tehdy neměl vůli ani prostředky řešit to vojenskou silou. O třicet let později už jeho nástupce tento ostych neměl...

Famózní. V maximální možné stručnosti, aby to ještě dávalo ucelený smysl, pojaté dějiny Ukrajiny, které se často schovávaly pod dějinami říší, které ji ovládaly. Autor má vypravěčský talent a drží stabilní úroveň propracovanosti jednotlivých období, nikde nezabíhá do přílišných podrobností a současně zřejmě neopomíjí nic zásadního. V zásadě nelze nic vytknout. Jen časté překlepy, hlavně v druhé polovině knihy. Až vyjdou překlady dalších autorových knih, určitě mě budou zajímat. Hrdinství Ukrajinců napříč staletími je neuvěřitelné. Za druhé světové války kromě Židů asi žádný národ netrpěl tolik. Mají můj obdiv. Knihu by si samozřejmě měli povinně přečíst všichni chcimírové, kteří si myslí, že s Ruskem se lze domluvit po dobrém.