Božská komedie

Je to dobrá kniha a pozná se to podle toho, že i po tolika letech se to dá číst a to i když to má tolik stránek. Na druhou stranu dnešní pohled na svět je jiný a i forma, jak o tomto světě píšeme a uvažujeme se také změnila. Takže si dovolím tvrdit, že pro široké čtenářské obecenstvo už to není. Přesto uznání a velká pochvala za překlad.

Sem tam, když se s někým seznamuji, padne mým směrem otázka, zda čtu poesii. (Z úst slečny tato otázka vždy zní líbezně, ne že ne.) Mou obvyklou odpovědí je, že ne, že se poesie bojím a tak s ní občas bojuji. Co nezmiňuji je, že s ní bojuji rád. Mou nejoblíbenější je jednoznačně Miltonův Ztracený Ráj. Za něj se řadí Goetheho Faust. A za nimi? Mno, Božská Komedie je zkrátka úžasná věc. (O pozici se s Komedií pere Havran a jiné básně od Poea, ale to je sbírka, takže ji řadím spíše na jiný list.) Zároveň je však – nutno si přiznati – knihou poesie, se kterou jsem bojoval v nejkrutějším boji. Zde v komentářích to tak nevypadá, připadám si až trapně, ale je to tak. Pro mě se jedná o nejsložitější knihu, jakou jsem kdy četl (Četl jsem Bibli Kralickou - Šestidílku, aby bylo jasno.). Většinou složitost knihy hodnotím podle množství otevřených složek ve Wikipedii (odrazové můstky pro další bádání) a Božská komedie (sic se jí blíží i Faust), je jediná kniha, u které jsem to vzdal. A to už v Pekle, prosím. Možná je to nějaká moje obsesivní porucha, ale když pan Alighieri zmíní, že v zástupu šel ten a ten a ten, a už se o nich třeba dále nezmíní, ale já stejně musím vědět – alespoň okrajově – kdo onen „ten“ je. O to větší však byla radost, když jsem věděl. To prostě potěšilo… Jinak se jedná o naprosto úžasnou poesii. Pravda, Peklo bylo popsáno nejfantastičtěji a bavilo mě nejvíce, ale ani Očistec (ve kterém se mi některé části zdály brutálnější, nežli ty v Pekle) a Nebe nebyly o nic méně působivé. Kniha je protknuta názory Alighieriho až do neuvěřitelných rozměrů a člověk tak má možnost poznat neuvěřitelně vzdělaného a citlivého člověka, který se účastnil tvorby moderní literatury – konec konců ta jeho se dosud odráží v nejednom moderním díle. Několik pasáží knihy se řadí k těm nejúžasnějším, jaké jsem kdy četl. Budu zcela neoriginální, ale musím doznat, že Brána je mým zcela nejoblíbenějším – málo co ve mně dokáže vzbudit tolik úzkosti. Knihu nad mnohé jiné doporučuji, každý člověk, který si říká milovník literatury, by si ji měl přečíst. P.s.: Četl jsem v překladu pana Jaroslava Vrchlického, což možná poněkud ztížilo možnost rychlého chápání, zato verše znějí – smím-li soudit – naprosto skvěle… Vedle toho jsem slyšel audioknihu překladu od Vladimíra Mikeše, která je jasná a jazykově mile jednoduchá, ale jedná se jenom o jakousi kostru knihy, smrsklou na jednu hodinu a kousek, takže jako náhrada knihy samé rozhodně nestačí.