Boží muka

Čapkova prvotina byla pro mě hodně filozofická a nebudu předstírat, že u všech povídek jsem pochopila, nad čím přesně se zamýšlel nebo co chtěl vyjádřit. Není to "hltací" kniha, vyžaduje čas, klid a soustředěnost. Právem se u Čapka mluví o slohovém mistrovství. A užila jsem si ho i v těchto povídkách. "Ulice je prázdná; napravo a nalevo rozevírá se nekonečná dráha opuštěnosti. Čekání zmrtvělo. Vše slilo se v beztvarou látku úzkosti." "Byla tu od prvopočátku: zprvu pružná, fluidní, povolující nebo napjatá; ponenáhlu znehybněla, stala se tíhou a hmotným tlakem, jako nesmírné svěravé břímě v prsou. Ale byla to zdánlivá nehybnost ohromného vejce, jež se soustředí a připravuje k životu. Rostlo to, jako roste vřed; stále šíře se rozpíná tupý, hnětoucí tlak, zdá se bez hranic, ale náhle se stahuje do středu v jediný bod pronikavé bolesti."

Příběhy velmi malé o obyčejných zázracích, slově jako nástroji nedorozumění, podroušeném bloudění v mlze, čekání na nevyslovitelné a kýženém procitnutí. Rafinovaně propojené novelky, napsané úžasným obrazivým jazykem. Počátek Mistra.