Boží hora

Neapol na začátku padesátých let a krátký příběh třináctiletého chlapce. Útlá kniha, silný obsah.

Podle mne nádherná kniha, nádherný příběh o tom, že život je krásný, i když karty nejsou dle našich měřítek rozdány nejlépe. Ta atmosféra chudinské čtvrti v Neapoli, ty báječné postavy a postavičky, které jí zaplňují, a jsou zde přijímány přes všechny neduhy, protože zde patří... Prostě doporučuji.

Italský knížky v Čechách moc často nevychází, takže jako správný milovník špaget a pici (diakritický vtip!) se vrhnu skoro na každou, která se objeví. Takže už jsem četl asi dvě. De Lucova Boží hora navíc vyšla u Pistoria a Olšanšký, což je mimochodem nejlepší český nakladatelství, takže v tomto případě se radost násobila, jenže pak jsem začal číst a radost se vydělila. Teď mě napadly asi tři vtipy na konto Oscara Pistoria a Olšanský hřbitovy, ale jelikož mám nějakou úroveň tak je psát nebudu! Nicméně, kniha pojednává o mladým cucákovi, který dostane bumerang a po nocích si na střeše činžáku představuje, že s ním hází. Tahle chudí tehdy v té Neapoli byli - i hod bumerangem si museli pouze představovat. No a do toho přichází tradiční problémy dospívání, které jsme si všichni prožili a dobře je známe: židovi z dílny, kde mladík pracuje, roste ze zad nějakej nádor ve tvaru hrbu, matka mu umírá na nějakou nemoc v nemocnici a do toho začne mačkat čudlíky jedný prsatý holce od nich z baráku, kterou celý dětství prznil domovník. Tedy, klasický felení jako v hoodu na Praze 8. Celá tahle dramatická linka je nadhozena již prakticky od začátku (takže nespojleruju) a my prakticky jen čekáme, jak to všechno dopadne, jinými slovy, jestli mladík vsune bumerang do buchtičky, nebo jej hodí po domovníkovi a nebo jestli vleze židovi na hrb. Dopadne to víceméně smutně, ale to se asi tak dalo čekat, když se to odehrává v Itálii - tam nikdy nic nedopadlo dobře (zdroj: Kmotr). Problém je v tom, že kniha nijak nezúročuje danou látku - jen rozšiřuje a objasňuje reálie a na pozadí jednoho mladýho cápka ilustruje, jaký to bylo smutnohořký dospívání ve smradlavý Neapoli na začátku padesátých let. Po dokumentární stránce hezký, ale po emocionální takový nijaký. Asi jako když vám donesou na stůl quatro formaggi a jsou tam jen tři sýry.