Borovicové ostrovy

Za nákupem téhle knížky (s krásnou obálkou) stálo cestování a rychlý nákup, výběr dle krátké anotace na zadní straně co zaujal, v Levných knihách před cestou. Jedna jediná věta anotace úplně přesně vystihla to, čím tenhle krátký příběh je – náhlou (když se vezmou v potaz okolnosti) zcela absurdní (duchovní) cestou lemovanou dokonale kontrastně působícím černým humorem. A tak jsem překvapivě skoro na každé stránce našla malé střípky, z toho, co mám ráda – haiku a filozofie. Za zcela bizarních okolností se v japonské noci mezi borovicemi skryla duše haiku. Měsíc stoupal nad horským hřebenem a v jeho stříbrném svitu jsem objevila pomíjivost a krása okamžiku. Japonské reálie mě pravidelně lákají, navzdory tomu, že je to pro mě kultura těžko uchopitelná. Japonsko je totiž zemí kontrastů – mezi tradicí a šíleným tempem. Zrychlená společnost, poháněná výkonem, přesností a touhou po dokonalosti, co vytváří přetlak – jeden velký mechanismus, co vypadá, že skvěle funguje, jenže za tou maskou tradiční japonské zdvořilosti objevíš, v téhle zemi čaje a jeho rituálů, spíš jen únavu a totální vyčerpání. Autorka právě tahle dost „těžká“ témata pojala s lehkostí a skoro bych řekla (navzdory šokujícímu tématu sebevraždy) s absurdní hravostí, a to se mě právě moc líbilo, takže jsem si ten originálně pojatý a opravdu svěží (jak říká anotace) příběh o cestě za znovuzískáním osobního prostoru skutečně užila ... „Co je pinie, uč se od pinie, co je bambus, uč se od bambusu.“ /Bašó/ „Ve východoasijské kultuře má vznešená hloubka opravdu vysoké postavení.“

Docela zajímavý náhled do japonské poezie haiku z pohledu vzdělaného Němce. O děj příliš nejde, což potvrzuje i otevřený konec. Trochu filozofických úvah o sebevraždě a podobných kratochvílích současných Japonců. :-)