Bojoval jsem v řadách Wagnerovců

Chtěl jsem poznat, jak vypadá život profesionálního vojáka ve službách legií. Zvolil jsem ruské Wagnerovce. Očekával jsem aspoň nějaký souvislý popis nějaké operace, abych si učinil přehled o spolupráci různých bojových uskupení při realizace nějakého bojového cíle. To tam není. Je tam spousta "obrazů" z myšlenek autora z jednotlivých akcí a jeho názorech na fungování celé skupiny.

str. 22 Po třech měsících urychleného výcviku byl poslán na první misi na východ Ukrajiny do Donbasu. Jde o území, které Vladimir Putin považuje za své pole působnosti a o něž se od roku 2014 přou kyjevští vůdci se separatisty podporovanými Moskvou. Tisíce bojovníků tehdy přišlo ze všech koutů Ruska na pomoc. V této záplavě dorazily i tři prapory, tři sta Wagnerových mužů. Na tuto epizodu svého života Marat nerad vzpomíná. „Tato válka má několik pochybných okolností,“ vysvětluje. „Jednou z nich je tato: když z důvodu své národnosti bojuješ na straně, která nemá pravdu, ve špatném táboře, který je ale podporován tvou vládou. Je to velmi nepříjemná situace a za těchto podmínek bych dnes odmítl pracovat.“ str. 43 Naší jednotce, připojené k četě Ratnika (Halapartník), bývalého důstojníka specnazu považovaného za nejlepšího velitele SVS, bylo přiděleno bývalé učiliště hasičů Luhanského kraje. Objekty jsme našli v žalostném stavu. Před námi byly obsazeny milicemi samozvané republiky. Místnosti byly plné odpadků a zbytků potravin. Všude se válely krabice potravinových dávek pro ruské armádní síly. Načaté konzervy vydávaly puch hnijícího masa a lákaly mraky much, které poletovaly všude. Obnošené šaty, hadry, rozbitý nábytek a smetí všeho druhu doplňovaly tuto scénu naprosté lhostejnosti. Toalety a sprchy byly všechny ucpané, trubky doslova vyrvané ze závěsů. Vodovod fungoval, ale aby voda tekla do umyvadel a sprch, bylo třeba sehnat hadice. Velký vyklápěcí kamion musel jet desetkrát, než odvezl hnijící odpadky na skládku za městem. Začal jsem vážně pochybovat o duševním zdraví milic Luhanské lidové republiky. Následující zkušenosti můj názor jen posílily. str. 44 Když jsem se ptal kamarádů, kteří se v roce 2014 účastnili bojů o luhanské letiště, jestli byl čas auta odvézt nebo aspoň prodat, odpověděli s úšklebem: „Ne, nedaly se prodat ani za pakatel. Jakmile separatisté získali zbraně, všechny vozy rozkradli.“ … Byli jsme přiděleni do ústřední městské nemocnice. Naši přítomnost si vyžádali z prozaických důvodů, které dobře vystihovaly situaci v samozvané republice: zvýšil se počet rvaček mezi opilými separatistickými milicionáři, přesněji vojáky armády LLR. Šarvátky často končily střelbou, jelikož někteří z vojáků se od své zbraně nikdy neodlučovali, dokonce ani na lůžku v nemocnici. Při této službě jsem měl čas pozorovat zvyky občanů Luhanské lidové republiky. Ošetřující lékař mi hned vysvětlil, že nejvytíženější oddělení nebyla traumatologie, jak by se dalo očekávat tak blízko fronty, nýbrž čelistní a obličejová chirurgie. „Myslíš, že jsou tu bojovníci, které zasáhla kulka nebo střepina do sanice a my je dáváme do kupy? Vůbec ne. V podstatě na všech lůžkách jsou to hlavně ženy, manželky nebo družky našich vzbouřenců. Manžel se vrátí ve špatné náladě, ožere se a začne mlátit do všeho, co se hýbe. Žena je slabá bytost, tak si svůj vztek vybije na ní.“ Nakoukl jsem do oddělení. Říkal pravdu. Pokoje byly plné žen s dlahami na sanici a obvázanými zraněními. str. 48 Jednoho dne jsem na předměstí potkal chlapy od Ratnika. Byli udýchaní, tváře měli černé od potu a prachu. Vraceli se z jakési sabotáže zpoza ukrajinské linie. Šli pěšky, vozy vezly raněné a mrtvé. Na zpáteční cestě explodovala rozbuška směrové protipěchotní miny. Tak jsem se dozvěděl, že žoldnéři neustále provokovali obranu Ukrajinců výpady a útoky zezadu. Bombardování dělostřelectvem, operace průzkumných čet a sabotáže, člověk se opravdu musel ptát, kdo tady brání uzavření příměří… str. 27 Je noc ze 7. na 8. února 2018. Kolona ruských žoldnéřů je vyslána na jih od Dajr az-Zauru na Eufratu, aby se zmocnili rafinerie v Al-Tabyah přezdívané továrna Konoko. Wagnerovci narazí na síly, které ji okupují: Kurdy podporované Američany. Na jejich hlavy se spustí déšť bomb. „V tu ránu začalo peklo,“ vzpomíná autor. …. Než je začali bombardovat, americký štáb kontaktoval ruské velení, aby zjistil, jestli ti lidé jsou od nich. Ruský generál to popřel. Byl by musel přiznat, že tam jsou žoldnéři. … O pár dní později prohlásila Maria Zacharova, mluvčí Ministerstva zahraničí Ruska, že v oblasti žádní Rusové nebyli. „Neomluvitelná lež,“ konstatoval Marat. „Bylo mi z ní špatně….“ Žoldnéřství je v zemi oficiálně ilegální činností, podléhající podle paragrafu 348 trestního zákoníku trestu vězení až na osm let. ...Ruský prezident má z této tiché spoluúčasti zisk. Vysláním žoldnéřů šetří stát na penzích a platech, které by jim musel vyplácet, pokud by patřili k regulérní armádě. Umožňuje také tajit své mrtvé. Zakladatel podplukovník Dimitrij Utkin, válečným jménem Wagner, bývalý člen GRU, Hlavní správy ruské vojenské rozvědky, opustil řady armády v roce 2013. Je velkým obdivovatelem třetí říše a Adolfa Hitlera.