Blouznivec

Povedená schizofrenická jízda, snad jen zbytečně natahovaná. Z tří set čtyřiceti stran se hrdina dvě stě šedesát jen veze na vlně událostí a člověk už trochu zatíná pěsti, aby se konečně postavil do defenzívy. O to spíš, že gradující události jasně volají po tom, že všechno je jinak, než se zdá, přičemž ústřední zvrat stále nepřichází a nepřichází. Přesto se autorovi úspěšně daří držet vyprávění v rovině napínavého thrilleru, jen tu koncepci mu vysloveně zazlívám, protože po dlouhém maratonu komplikací odbude finále na dvou desítkách stran. Jak ovšem Daniel Palmer jakžtakž kočíruje zápletku, charaktery postav odflákl na plné čáře. Průhledné rozdělání rolí, naivní uvažování a kýčovité momenty shazují román na úroveň průměrného odpočinkového čtiva. Což na druhou stranu není zas tak špatná nálepka, máte-li chuť zabít čas něčím méně známým, co nepochází ze Skandinávie, nebo nekopíruje již jednou kopírované. Navíc nápady kolem výpočetní techniky byly zajímavé, alespoň pro laika jako jsem já.

První kniha Bezmocný mě tak nadchla, že jsem si hned koupila další tuto knihu od Palmera a docela jsem byla zklamaná. Né tím nápadem, ale zdlouhavým způsobem, jaká byla kniha napsaná. Chvílemi jsem se ztrácela v ději, dost jsem knihu odkládala, aby mi došlo, co tím autor chtěl říct. Ke konci se to vše vyřešilo, ale myslím, že k této knize se nevrátím.