Bláznův kabát

Kratičké epizody – letmé vzpomínky … co se tak honí hlavou … většinou šťastné, nebo úsměvné, takže vám je při tom náhlém myšlenkovém skoku do minulosti dobře … „Připadala jsem si s nimi tak dobře. Na chvíli ze mě úplně všechno spadlo.“ „Celý život se k téhle chvíli vracím. A vidím samé veselé obrázky. Slunečno. Dva lidi lezou po zemi a hledají klíče.“ … jednoduchý skeč … vyprávěný postupně vzpomínkou všech zúčastněných … a vždycky je to pěkná vzpomínka, co není nijak a ničím důležitá, a přesto se všem uchovala v paměti, je totiž spíš šťastná, milá, příjemná, pohodová, nebo úsměvná, záleží. jak si ji kdo pamatuje … A pak přijde na řadu i pár trochu vážnějších vzpomínek, myšlenek skoro filozofických, co taky občas proletí myslí … „Jedu ve vlaku. Pohodlný vlak. Bezpečný. Na tom je založená tahle civilizace. Na jistotě. Na zdi proti strachu. Za tím se celý život honíme. Domov, teplo, sociální jistoty, citové zázemí.“ … a přivodí takové letmé zamyšlení se, třeba nad příběhy, které jsme neprožili, protože to byl jen sen, nebo protože jsme se báli je prožít, a možná je i trochu závidíme, protože tyhle nejsou o jistotě … Jeden z těch příběhů začíná … „Když jsem byl malý, přišel mě navštívit obr. Sen, řeknete, ale nebyl …“ A jiný zase končí … „ani Stvořitel vám nezaručí výsledek. Jde o pokus. Možnost. Je možné nemít z toho strach? Většina lidí, které znám, se bojí. Já jsem nebyl jiný. … Příběh má konec. Může to být konec dobrý, nebo špatný. Znáte to …“ Příběhy Bláznova kabátu mají příjemnou formu, jsou krátké, vyprávěné z perspektivy všech zúčastněných, střídají se v opravdu krátkých epizodách, takže se jejich úvahy a myšlenkové pochody prolínají, aby se na konci sešly v optimisticky laděné pointě, proto se tak lehce čtou … „Bál jsem se dál, i když mě mátlo, že se vůbec netváří zle. Usmíval se a měl krásné oči.“

„… každý potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem.“ Pro mě dosud neznámý autor a moc příjemné překvapení. Mám ráda knihy, které končí pozitivně. Tahle má konec téměř idylický, ale bez nejmenšího náznaku nějaké přeslazenosti. Skládáte střípky kratičkých kapitol, které jsou napsané každá trochu jinak podle toho, kdo ji vypráví. A všem to věříte. Všichni mají nějaké trápení, se kterým se snaží vypořádat. Každý se dívá na svět trochu jinýma očima. A vy s nimi. Vtáhnou vás do svých životů. Prožíváte jejich bolest a se zájmem sledujete, kam je dovede. Až najednou do sebe všechny dílky tak nějak úplně samozřejmě zapadnou a vy cítíte úlevu, že všechno je, jak má být. Každý má sice svůj vlastní příběh, ale jedno mají společné. Hledají někoho, kdo bude popsaný stejným písmem. „Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu…“