Zdrcující katalog nelidskostí v neprodyšně uzavřené Albánii sedmdesátých a okolních let – čtení ubíjející, ne tak dlouhé jako Soustroví Gulag, ale o hodně delší než podobně laděná pasáž v předchozí autorčině knize o Bukurešti. Promlouvající hlasy často nejsou přesně pojmenované a teprve připojená bibliografie dovoluje usoudit, že se z velké části jedná o reportážní přepracování albánských vzpomínkových originálů pro středoevropské publikum. Ne že by na tom bylo něco nevhodného. Takhle nějak se dnes, a už desítky let, asi žije i v Severní Koreji. Dystopie sevřená ideologií a jejím aparátem, brutální lámání každého lepšího charakteru. Navzdory všem ajpedům a smartfounům s tím nic nedokážeme udělat, a pak prý nedělitelnost lidských práv... Také poslední kapitolky o mořské migraci zoufalých Albánců do Itálie 90. let nepříjemně brnkají na dnešní struny. Ve Středozemním moři se umírá dál a propast mezi perspektivou prchajících a usedlých se zdá pořád stejně velká.

Výpovědi obyvatel Albánie z různých regionů, různého věku i osudu. Skutečně literární reportáž, ne holá publicistika. Spousta drtivých, šokujících informací (a rokem 1991 to zdaleka nekončí), které se dají vydržet jen díky autorčinu originálnímu, vybroušenému stylu. Myslím, že kniha musí úplně změnit pohled čtenáře na tuto zemi a její obyvatele.