Blacksad 2

Zápletka úvodní povídky Amarillo působí krapet neuspořádaně, kdy Blacksad ani není ústřední postavou, ale spíš je dějem vláčen. Ne, že by však dějová osa zaváněla nudou, jen ten zmatek ve vývoji událostí a průběžné opomíjení hlavního motivu z toho dělají stylizovaný thriller z beatnického prostředí, než noirovou kriminálku, třebaže v závěru dojde na složitá morální rozhodnutí (při kterých jsem se tentokrát s hrdinou jednoznačně rozešel). Ovšem v následujícím dvoudílném příběhu Pak se všechno hroutí dokazuje Juan Díaz Canales dokonalý cit jak pro žánr drsné školy, tak i průvodní melancholické monology, jež k soukromým očkům neodmyslitelně patří. I zápletka je propracovanější, přehledněji plynoucí a nechávající, dle očekávání, světskou spravedlnost slepou. To ale neznamená, že se na každou proradnou svini někde nevaří voda. O výtvarném umění Juanja Guarnida už bylo napsáno tolik chvalozpěvů, že k nim další přidávat nemá smysl – pouze dodám, že všechny jsou do posledního písmenka pravdivé.

Noirový Blacksad plný antropomorfních zvířat si i ve druhém albu drží své kvality a ukazuje další zajímavé kouty, které jeho svět nabízí. Máme tu cirkus, divadlo, nějaké to politikaření a vše je okořeněno skvělou kresbou a plastickými charaktery.