Bílý žralok

Kdyby se Peter Benchley, autor slavných Čelistí, držel i nadále zkoumaní mořských hlubin a podivuhodných živočišných forem, které je obývají, udělal by bezpochyby lépe, než když se vydal cestou pohrobků nacistických genetických výzkumů. Na začátku, kde jsme se seznámili s oceánologem Simonem Chasem a vydali se s ním a jeho synem Maxem sledovat chování žraloků na širém moři, to bylo ještě bez problémů, dostatečně napínavé, zábavné a záhadné. S rozkrývání tajemství bílého žraloka se to bohužel začalo zvrhávat do fantasmagorického thrilleru hollywoodského stylu. Slabší jedinci zvrací, citlivé povahy se dojímají až k slzám, blázni se radují a čtenáři, očekávající alespoň úroveň náčelníka Brodyho, skřípou zuby. Ta prvoplánovost a senzacechtivost z toho přímo stříká na všechny strany a nebývale kazí dojem. Finále na Osprey Islandu je pak cliffhanger b-čkové kategorie jako z encyklopedie. Chápu, že Benchley chtěl tentokrát napsat něco trochu jiného, aniž by se vzdálil prostředí, které tak dobře zná, ale v případě Bílého žraloka bylo přání otcem myšlenky a moc se to nepovedlo.

Ajta krajta, to byla ale smaženice - Benchley to tam sypal jak Babica do hrnce - ocelově ozubené, geneticky vyšlechtěné nacistické obojživelné monstrum, které si ve vodě podá i samotného Velkého bílého jako nic - nemluvě o rychlosti ... , kterého pronásleduje rozvedený klaďas na vlastním ostrově společně s Mengeleho učedníkem nad hrobem a nesmí chybět ani šťabajzna, která to koření svým šarmem a dobrotivostí - 40 %