Piati chlapi sa v zime ťahajú pustými horami, fajčia, chľastajú, rozmýšľajú nad blbosťami a robia blbosti namiesto toho, aby chytili život za pačesy a ukázali mu, kto je tu pánom. Aj tak sa dá. Ale prečo? ... No nič, vezmem to ináč (hlavne nechcem verklíkovať anotáciu, ktorá napovie veľa, a posnažím sa vypichnúť svoj dojem). Čím je teda príbeh tejto nesúrodej skupinky päťhviezdičkový? Stasiuk sugestívne prepojí čitateľa s rozprávačom, jedným z piatich. Vystrojí ho do mrazu, hodí mu na chrbát ťažký batoh, do ruky vrazí ploskačku, do úst cigaretu a vyšle ho ... niekam. Áno, aj mňa tak vyslal, hoci som odjakživa radšej s čajíčkom pod perinkou. :-) Spoznávame hory, významnú kulisu tohto dobrodružstva. Bezmenný a nemenný, nádherný a pôsobivý, ale tu nehybný, mŕtvy a ľahostajný priestor. Takmer stále sa pohybujeme vonku v prírode, no nepociťujeme jej život, pevnou rukou jej totiž vládne neživý biely živel – toto bol pre mňa výborne zachytený aspekt umocňujúci atmosféru zvláštnej beznádeje a prešľapovania na mieste. ... Nie je niekedy taká anonymná a ignorantská aj naša spoločnosť? --- Minuta stání, a už jsme cejtili, jak si mráz nachází skuliny v oblečení, vklouzává do rukávů, plazí se po zádech, omrzala nám dokonce kůže na hlavě pod čepicí. Měsíc potichu cukroval kovovej prach a v průsmyku bylo tak jasno, že jsme viděli nalevo i napravo dvě dlouhý údolí, stromy, shluky houští a tam, daleko, černý a bílý skvrny okolní krajiny – a ani jedno světýlko, úplná pustina. Byli jsme na světě sami. Zvláštní pocit. Ale za chvíli jsme zase vešli do lesa, prázdnota zhoustla, přikryla nás a závrať pominula. Blížila se třetí. Měsíc už dávno dosáhl svýho zenitu a teď se stáčel k západu. --- A čo nám autor nechá na cestu v hlave? Pocity bielej vrany ľudského kŕdľa. Vasil, Houser, Malej, Kostek, já. Každý z nich neistý v minulosti, nezatriedený v prítomnosti, štylizovaný vydedenec tápajúci medzi predstavami a realitou, medzi dobrom a zlom. Hľadajúci zmysel, nejaký oporný bod ... ale ak ho nenájde sám v sebe, čím prv, tak kde? A čo s ním bude? Čo bude s nami? Hrozne zaujímavý literárny počin. Príbeh je prirodzený, derie sa pod kožu ako ten mráz (dýcha nami Stredoeurópanmi?), na vierohodnosti mu pridáva vulgárny jazyk a hovorové skloňovanie (mocne chválim sympatický český preklad). Moja prvá skúsenosť so Stasiukom, naskrze pozitívna. Vie čo chce povedať a ako to chce povedať, viem(e) o čom hovorí. Odporúčam. --- Vítr se vrhal mezi nás a tehdy se vše uvolňovalo, protože jsme si mohli protírat oči nebo zvednout límce. Když mizel, nastávalo ticho jako v hrobě nebo v čekárně. Seděli jsme zachumlaný a špinavý jako kočovní občani, jako smradlavý bezmocný rance v očekávání, až nás vyvezou, zavezou, dovedou; ovce a berani alespoň bečej. Jen vůdce-šílenec a jeho zástupce-blázen se drželi spolu, téměř opřený ramenama při svatým přijímání smaltovanýho hrnku, jeden s obličejem ze zamaštěnýho balicího papíru, druhej s hubou ztrápenýho prasete, jen oni dva. A my tři jako úplná náhoda: káva, nemoc, strach a touha po teplu, suchejch botách, červeným jablku, po těch tunách prasečího tuku, a televizi, kde si inostranci podřezávají hrdla a párají střeva, ale každej z nich má v hlavě alespoň zdání nějakýho smyslu. --- Viac sa pýtam ako odpovedám – odpovede sú v knihe.

Jak oznamuje anotace, román je skutečně plný láhví od alkoholu, cigaret, nadávek i občasného přežití v horách, zkrátka chlapská záležitost. Autor má bohatou fantazii, jeho styl je osobitý, čtivý, zajímavý, ve svém románu popisuje realitu, v častých vzpomínkách se vrací do minulosti, a to občas nudí. Při četbě ruší i chaotické skoky v ději a nejasné návaznosti.