Biggles od velbloudích stíhaček

Myslím, že v hodnocení této knihy hraje velkou roli nostalgie čtenářů, kteří ji četli v dětství. Mě osobně Bigglesova dobrodružství v dětství minula, takže jsem nucen knihu hodnotit z pohledu dospělého čtenáře. Knížka jako taková se mi četla moc hezky, některé příběhy byly skvělé, některé mi naopak přišly tak směšně absurdní a přehnané, až jsem se v duchu ptal sám sebe, jestli to autor myslel vážně. Bylo pro mě obtížné si k hlavnímu hrdinovi Bigglesovi vypěstovat patřičný vztah. Působil na mě jako kombinace Ramba, Jamese Bonda a komiksového superhrdiny - veškeré nesnáze neohroženě překonal, všem záhadám přišel na kloub, rozséval smrt a zkázu, že div sám nevyhrál celou válku, a vše patřičně glosoval vtipnými poznámkami. Na druhou stranu věřím, že byl prototypem hrdiny své doby. Rozpaky ve mně budily i ilustrace pana Sněhuleho. Ačkoliv byly barevně a esteticky zajímavé, vyobrazené postavy vypadaly jak z kresleného Večerníčku. Předpokládám, že původní ilustrace Zdeňka Buriana jsou na úplně jiné úrovni. Knížka jako taková je opravdu kratochvilné a odpočinkové čtení, u kterého čtenář nesmí příliš přemýšlet. Kdybych Bigglesova dobrodružství četl ve svých 12 letech, nejspíš by mé hodnocení bylo jako u většiny ostatních čtenářů vyšší.

Inu, Biggles, literatura pro kluky jakéhokoliv věku, kdy člověk nečeká Remarqua ani Hemingwaye, ale příjemně si odpočine. Já si kdysi kupoval jednotlivé knížky za pár desetikorun v Praze na Hlavním (kdeže v knihkupectví, na stánku v podchodu!) na cesty vlakem, ale většinou to byly díly pozdější, ať už druhoválečné nebo poválečné s detektivními zápletkami. A tak bylo příjemné se ponořit do úplných začátků, kdy je hlavní hrdina (tady to asi jinak napsat nejde) ještě uchem, byť velmi zkušeným, a číst si o více či méně uvěřitelných historkách z nebe nad Francií. Kdo nemá velká očekávání, nemůže být zklamán, je to prostý útěk. Ještě pár slov k ilustracím: pan Sněhule má velký cit pro světlo a atmosféru - v tom jsou kresby opravdu krásné a řadu z nich bych si pověsil i na stěnu. O fous hůř je na tom s postavami (tváře všeobecně dosti podobné a vypadající tak o 10-15 let starší) a vyloženě bolí dívat se na některé kresby letadel, které mají úplně pochroumané poměry rozpětí křídel, délek trupů a poloměrů vrtulí. Chápu, že ne každý je mistr svého řemesla jako pan Velc, ale možná by stálo za to udělat si radost pár stavebnicemi a letadla si sestavit, aby si je ilustrátor ohmatal a dostal do oka jejich proporce. Troufnu si tvrdit, že kluci, kteří Bigglesovky čtou, mají techniku rádi a potřebují cítit i z ilustrací realitu.