Bican proti Čepičkovi

Velmi přínosná publikace, která mapuje nejtemnější období naší historie a nahlíží na něj skrz sport a převážně fotbal, který měl v budování socialismu dost specifickou pozici. Je mnohdy až legrační číst o tom, jak se představitelé tělovýchovy snažili jít proti zažitým pravidlům a násilně měnit tréninky a strukturu fotbalu jako takového, aby nakonec přišli na to, že konfrontace se zahraničím je nezbytná, tudíž začali hledat různé vesměs směšné kličky k tomu, jak si ji obhájit a jak povolit cesty do demokratického světa. Je vidět, že Zdeněk Zikmund prošel mnoho a mnoho materiálu, protože informace jsou mnohdy raritní a i práce s nimi je velmi dobrá, protože jednotlivé zařazení je přehledné, stejně tak jejich prezentace. Jen je škoda, že je jich někdy až moc a některé kapitoly vypadají jako výpis z Wikipedie a jdou spíš heslovitou cestou než nějakým uváděním do kontextů. I z toho důvodu je čtení někdy složité a orientace v jednotlivých pojmech není úplně jednoduchá. Nejlépe jsou na tom v tomto směru poslední dvě kapitoly týkající se perzekucí a politických procesů, které jsou až strhující a plné hodně smutných a dnes bohužel zapomenutých osudů trenérů a hráčů, kteří se narodili ve špatné době. Pro zájemce a laiky (fotbalové fanoušky) je kniha nejpřínosnější v tom, že poměrně přehledně zpracovává roli fotbalu v bolševickém Československu, který měl být určitou výkladní skříní, což se někdy dařilo a jindy ne, navíc si představitelé moci moc nevěděli rady s tím, jak si poradit s fanoušky, kteří chodili na stadion, fandili svému týmu a sem tam vyjádřili i nesouhlas s vládnoucím režimem, což někdy podvratně dělali i hráči klubů, které režim zrovna nemiloval. Možná trochu náročnější, ale určitě objevné čtení pro všechny, kteří s knihou chtějí vést dialog. 80 % PS: Doporučil bych knihu i všem těm, kteří neustále omílají frázi, že politika do sportu nepatří, protože po jejím přečtení je více než jasné, že právě sportovní zápolení je pro totalitní režimy naprosto klíčové.