Betonová pláž

Představuju si to takhle: Kluk kdesi v pustině uprostřed Novohradských hor, v karavanu a se strejdou, možná o prázdninách či zkrátka ve volném čase. Prostor nezkalené fascinace, vidění a úvah, ale již i trochu probublávající tíživosti, náznaků dospělosti (hlavně poslední oddíl: sny o dovolené, ráj jako betonová pláž). Objevuje se Adam, snad bratr, snad kamarád – anebo pouhá představa, jakési alter ego či mýtus? Hravost ve vidění světa i deformacích jazyka, vracející se motivy, vzpomínkovost, vztahovost, vtažení do svébytného světa. A pak taky – což vlastně s ohledem na výše řečené ani tak nepřekvapí – spousta jmenovitých dedikací (mám pocit, že pomalu každá druhá báseň). Poezie jako prostředek definování a utužení vzájemnosti, báseň jako mezilidský poměr. Obecně tedy zajímavý koncept, který však – musím s politováním konstatovat – nemá kýženou básnickou působivost jako celek ani v jednotlivinách. To se odrazilo i v tom, že jsem měl kapánek potíž vybrat jedinou báseň coby nejsilnější, na ukázku. Ale nakonec jsem se rozhodl: NEBE /pro Jiříka/ adam říká že nebe neexistuje říká že sme si ho vymysleli protože umřem netuším jak to myslí přemejšlím jaký je to nebejt / zhasíná „je to tak když umřeš?“ ptám se „co?“ ptá se „jako ve tmě?“ „když umřeš je to jinak“

Laťka poezie proklatě nízko.