Pojem "Benešovy dekrety" někdy slyšel snad každý. Stala se z nich taková naše notorieta, o kterou, jak se zdá z vyjádření některých představitelů státu, opíráme svojí poválečnou státnost. Paradoxně i když většinová společnost neví, co se těmi dekrety přesně myslí, dokáže jí jakákoli zmínka o jejich zpochybnění (nebo dokonce i jen zmínka o tom, že nejsou tak úplně košér), zvednout ze židlí, zaktivizovat a třeba v roce 2013 vyhrát volby. Pro mě zcela nepochopitelné. Několikrát jsem se dostal do střetu se starší generací ohledně poválečného odsunu Němců. Netvrdím, že byl a priori špatně, chápu kontext doby a rozjitřené emoce, ale ksakru, už je to skoro 80 let a my si pořád nedokážeme přiznat, že jsme se v rámci divokého (a koneckonců i potom organizovaného) chovali jako zvířata? Sebereflexe je něco, co nám jako Čechům prostě chybí, a to nejen ve vztahu k poválečným událostem. Bohužel. Mandler zajímavě shrnuje okolnosti, které ke vzniku dekretů vedly. Zpochybňování legitimity exilové vlády a prezidenta de iure chápu, na druhou stranu bych v tomto ohledu nebyl na Beneše a exil tak přísný. Inklinaci ke slovanskému státu na východě už bych přece jen trochu přísněji posuzoval, i když i tu jsem v letech brzy po Mnichovu schopen pochopit. Ale co se rozjelo po Košickém vládním programu, to byla jízda. Národně-socialistická revoluce je pojem, který mě bude nějakou dobu v noci budit. Zkrátka, princip kolektivní viny je mi odporný. Víc asi netřeba dodávat. A už se ani moc nedivím, že se Beneš nepostavil Gottwaldovi v únoru 1948 potom, co vlastními dekrety zlegalizoval ideová východiska KSČ. Mandler napsal tuto útlou knížku velmi čtivě, ale o tomhle tématu se mi prostě nikdy nebude číst lehce. Jednu hvězdičku ubírám za to, že bych ocenil ještě širší kontext doby na úkor doslovné citace dekretů v textu knihy (úplně by mi stačilo nechat úplné znění dekretů na konci, kde jsou ostatně znovu).

doporučuji přečíst, opravdu zajímavá kniha