Before We Forget Kindness

Pokaždé, když mě přepadne japonská nálada, mám v knihovně nějaký příběh z kavárny Funiculi funicula, kam se vždy ráda vrátím. Řeklo by se, že po tolika pokračováních už se autor i čtenář vyčerpá, ale znovu, i popáté dokázal vytvořit a vyprávět krásné, citlivé, milé, dojemné a lidské příběhy, které se dobře a rychle čtou. Nejsou možná srdcervoucí, ale takové Japonsko je, a i když je to už několikátý díl, stále mi to přijde jako skvělý a originální nápad. I po tolikáté je to pokaždé jiné, zajímavé, neotřepané, citlivé a není to monotónní. Líbí se mi, že jsou to sice příběhy na jednu stranu smutné, ale ne radikální a není to ždímačka citů, běžné příběhy ze života, které se mohou dít a dějí dnes a denně. Opět to zahřálo moje srdce a přeneslo mě to do tajů Japonska. Asi doufám, že se z toho nestane nekonečná série aka Ulice, přestože ty příběhy jsou krásné a baví mě, ale říká se, že v nejlepším se má přestat, takže to asi ještě není to nejlepší. Návrat do minulosti skrze magický realismus je možná nevyčerpatelné téma, ale i tak má mít všechno začátek a konec a věřím, že autor dokáže vymyslet i něco jiného. Přesto věřím, že má Kawagushi v zásobě ještě nepřeberné množství příběhů a já si je stejně pokaždé a s radostí přečtu a už teď se těším na další díl. Každý by si měl občas tyhle příběhy přečíst, aby si uvědomil podstatu života a lehkost literatury.