O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře. Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat: Personál musí poponést šťastlivce, umáčené od piva. Tak láska je to, co jest, a smrt to, co přebývá. --- Konec světa „Já bych to střílel,“ prohlásil na adresu zkorumpovaných politiků. Maso kouřilo. Dostal pět kilo za suprovou cenu a od jinýho kámoše volný minuty. „Haló? Jasně, hoď mi to tam. S tou kolejís to vyhmát. Dobroš Máš to u mě.“ Naskakuje mi hroší kůže výhod, lidské maso kouří, jsme těžce za vodou.

Skvělá záležitost plná prázdnoty, všednosti, která může být ale šokující, a ironie. Líbí se mi ten kontrast mezi promyšleným formálním uspořádáním básně a občasným ledabylým jazykem. A k tomu aluze, od Seiferta až po Gabčíka. Někde jsem se chytal, jinde zas ne. Ale celkově procestujete výborný soubor! Chystání Černý kocour s očima vojenských map se protahuje, jako by se chytal někam na výpravu, a když běhá po místnosti, trénuje určitě na tamtoho drozda, o kterém snivá na skříni. Žádné chystání není, kocourku. Když běháš, běháš proto, aby ses unavil, a potom dřímeš, aby ses mohl protáhnout, až dorazím ozbrojen. (s. 32)