Barneyho verze je svou konstrukcí originální dílo, příběh se od začátku ztrácí v okolnostech a kupodivu to vůbec neubírá na čtivosti knihy, a vyplatí se tenkou nit příběhu sledovat až do konce. Barney a jeho verze vlastního života je plná sarkasmů, urážek, černého humoru. Barney se ve své autobiografii ohlíží zpět a nabízí pohled zapšklého starého muže, alkoholika, který ničeho a nikoho nelituje, člověka jež se nebojí jít proti proudu. A samotný příběh a to, jestli Barney zabil svého nejlepšího kamaráda, nehraje zde takovou roli. Mordecai Richler se ukázal jako vypravěč, jež zdánlivými maličkostmi a okolnostmi dokáže stvořit příběh realistický a uvěřitelný, mimo jiné také díky květnatému a bohatému jazyku, který používá.

Barneyho verze je další z bezpočtu knih, k nimž mne přivábila jejich filmová adaptace. Film s Paulem Giamattim (přejmenovaný českým distributorem na Barneyho ženy) ovšem není ani zdaleka tak nekorektní, sarkastický, vypravěčsky (záměrně) nespolehlivý a přesný v pojmenovávání (především) mužských slabostí. Třebaže se autorovy ublíženecké komplexy místy derou do popředí s vehemencí, která vzbuzuje podezření z neukojené potřeby literární psychoterapie, Richler nás nikdy nenechá dlouho na pochybách, že vůči svému literárnímu alter egu chová stejně nesmiřitelný postoj jako ke zbytku civilizace. Formálně mohla být kniha odvážnější - dávat více a zákeřněji najevo, jakou nemocí je vypravěč stižen, na druhou stranu ale vítám, že postmoderní hrátky s nesouvislou a nedůvěryhodnou narací nikdy nepřebírají hlavní slovo, že neběží jenom o ně. Ač jsem sám gój neznalý kanadské politiky a kultury, bavil jsem se tímhle (ne)kontrolovaně zmateným shrnutím jednoho židovského života výborně. Možná i díky tomu, nakolik „chucpe“ postoj ke svému původu (a židovství vůbec) Richler zaujímá.