"V:Ale vysvětlete mi, jak je možný, že tenkrát byli klauni a šašci a už nejsou. W: No já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je. Protože klaun je řemeslo, to dá práci. Kdežto šaškem se může stát leckdo, aniž o tom ví, aniž to tuší, aniž to chce. Ovšem to je makačka. V: Tehdy klauni byli i v životě, tedy v životě běžném. W: Protože přirozenou cestou z toho života vyvěrali. Jak víte, život se neustále mění. Svět se mění. Svět byl dřív daleko větší, než je dnes! V: No to snad ne? W: Ovšem nebyly komunikace, nebylo rádio, nebyla pára. Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou." Ačkoli jsem četla i viděla už několikrát (naposledy se mi připomněla právě minulý víkend na čt art v podání dvojice WaV) ... nikdy mě nepřestane bavit tahle baladická a přitom tak rebelantská hra z autorské dílny WaV. Dvě dějové linie - v té první do Francie 15. století, která je v krizi v období Stoleté války, proniká závan renesance a s ní kult svobodného člověka v podobě básníka Francoise Villona, vyjadřujícího se velmi buřičsky, a proto vyvrženého někam na okraj společnosti kde uvízne snad někde mezi láskou, zlobou, krásou a smrtí a ... a v té druhé, uvidíte v křeči zmítané Československo, které představuje stará cihelna, kde nocují taktéž různé postavy a postavičky z okraje společnosti /žebračka, student, herec, který už nehraje a nabízí divadelní kostýmy, ty nás, čtenáře a diváky, pak přenesou do villonovského příběhu/ ... v obou liniích jde samozřejmě o to samé, v obou proti sobě bojují pravda a lež, dobro a zlo, humanita a totalita, a v obou případech je svoboda projevu ... čistě výsadou bláznů! Dvě ústřední postavy - antoušek Georges a ponocný Jehan, aneb ústřední "tvořiči" satiry ... „Georges: Řekněte mi, pane, upřímné slovo. Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám? Jehan: Můžete být klidný. Něco strašlivého. Georges: To rád slyším. Bída, hlad, co? Jehan: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka." A pak, v neposlední řadě - "předscény" neboli forbíny (originální know-how dvojice WaV) ... místo, kde "divák může zastihnout zázrak inspirace" ... "Zůstává-li co na tomto světě zajímavým a poutavým i pro nejomrzelejšího pesimistu, je to okamžik, kdy se rodí něco nového. To jsou chvíle zázraků.“ ... aneb chvíle tvůrčí radosti z improvizace samotné, z nadšení diváků, z okamžiků zrodu divadla bezprostředního, improvizovaného a dokonale komunikativního, kde už hlavní postavy nejsou hlavními postavami, ale najednou před očima vidíte "jen" dva klauny volně diskutující spolu ... a s diváky - tak přesně tohle je .... prostě geniální! PS: později, když dvojici WaV nahradila dvojice WaH /Miroslav Horníček/ ... pronesl právě on na adresu pana Wericha: „Vy nejprve jako autor přivedete hru do krize, a pak si jdete jako klaun před oponu povídat s lidma.“ :-) PS2: taky závidím (viz. níže komentář Damato) ... těm, co mohli vidět a slyšet WaV naživo!

Ke knize jsem se dostala díky vzpomínání pana Wericha v jeho knize Jan Werich vzpomíná... kde se zmiňuje o Baladě a že je to vlastně dílko vzniklé ve spojitosti s Villonem, mým favoritem na poli poezie. Úplně jsem oněměla ( kdo mě zná, ví, jaká to byla pecka, když už já úplně zmlkla překvapením :-) ), protože Villon a jeho díla to byla četba mého mládí a Baladu z hadrů jsem fakt neznala- trapas, co? V každém případě čtení za to stálo, závidím lidem za první republiky, co mohli navštěvovat Osvobozené divadlo a W+V vidět a slyšet na živo. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsme na čundrech zpívali jejich písně u táboráků a vůbec nevěděli, kde mají původ...až teď, u čtení Balady jsem se to dovtípila - nebudu snad muset vracet maturitní vysvědčení???