Bajkal

Úžasné, to je místo, kam bys se chtěla jednou, jedinkrát v životě podívat. A může za to nenáviděný učitel matematiky na ZŠ, kterého jsem ovšem měla i na hudebku a zpívala u něj ve sboru, kde jsem ho, jako ostatní zpěvem postižené dívky, tajně milovala. Mně bylo 10, jemu asi tak 30- a on se tím tak krásně bavil, jak ho všichni milujeme a moc dobře věděl, že když na nás mrkne, tak mu tu písničku Bajkal tak procítěně zazpíváme, že oko v sále nezůstane suché. A nezůstalo- a já , když do dnes slyším Bajkal, teskně si broukám: Step šumí a vlní se Bajkal a z lesů, kde zlatý je důl, jde s uzlíkem na zádech tulák, co nad světem zlámal už hůl. Má trestanskou košilku hrubou a vězeňských škrpálů pár a malíky z botek se klubou a kabátek samý je cár. Když tulák se na Bajkal dobral, sedl do člunku za rákosím a píseň tak smutná, tak dobrá se k rodné vsi rozlétla s ním. A až po čase jsem pochopila co je v té písni tak smutné: .... a píseň tak smutná ,tak dobrá se k rodné vsi rozlétla s ním... a bulím si klidně do kapesníku , nad touhle knihou dál. Ne snad pro pana učitele, spíš po té rodné vsi...