Nevím, čím to přesně bylo, ale tady mi to nějak drhlo. Chtělo to asi nechat ten příběh trochu víc uzrát, aby v něm bylo víc humoru a jiskření. Láska k sobě ty dva sice táhla, ale ten příběh, ve kterém to bylo zabalené, trošku skřípal. Dialogy s kamarádkami Gen se mi zdály někdy lepší než hlavní linka.

Promiň Elle, ale vážně jsem se musela nutit to dočíst. U tohohle žánru se mi líbí, když k sobě dva hledají cestu a cesta sama je cíl, když napětí graduje a slovní přestřelky ho správně okoření. Zde jsem bohužel z Genevieve a Evana nic podobného necítila a i když po sobě prahli a jistě bylo moc fajn, když mu to udělala rukou na pláži nebo jí on líčil prasárničky, co s ní chce dělat, nějak to nemělo náboj. Autorka v poděkování píše o tom, že příběh je o vykoupení, odpuštění, druhých šancích a o tom, že je občas těžké setřást okovy minulosti a udělat ze sebe lepšího, zdravějšího člověka. Asi jsem nevyrůstala na americkém maloměstě nebo jsem nebyla dost potížistka, ale celé téma mi přišlo povrchně uchopené. Ti dva se v něčem pořád plácali, ale jako potížista na mě nepůsobil ani jeden. I konflikt na konci ve smyslu "co jsem to zavinil, musím se s ní rozejít, abych ji uchránil sám před sebou" byl násilný, o čemž svědčilo i to, jak rychle si to hrdinové vyříkali. Suma sumárum, od Elle Kennedy jsem čekala víc a její knihy o hokejistech (čti: mladých, krásných, bohatých a v posteli nepřekonatelných) mě bavily víc.