Bachmut

Město Bachmut je v knize přirovnáváno k rozbombardované Varšavě za 2. světové války. Je těžké se necítit provinile kvůli pohodlí teplé peřiny, ve kterém jsem knihu Myroslava Lajuka Bachmut přečetl. Autor knihu napsal na základě reportáží vzniklých během cest na bachmutský úsek fronty koncem roku 2022 a na jaře 2023, tedy v době kdy vrcholily boje o město. V květnu 2023 bylo město téměř úplně zničeno a na konci května byl Bachmut dobyt ruskými jednotkami. Kniha se skládá ze dvou částí. V první části (nazvaná Fixace) jsou sepsané reportáže, zpravodajství, krátké příběhy lidí zažívajících válečné útrapy. Hrdinové knihy jsou nejen vojáci, ale i všichni ostatní, koho se válka dotýká. Podle názvu kapitol si čtenář snadno udělá představu, koho reportáže popisují – Zvířata, Pěchota, Zdravotníci, Kaplani, Dobrovolníci, Zajatci, Dělostřelci, Rodiče a děti, Muži a ženy… Slovy autora (básníka) reportáž dokáže zachytit, co se jinak daří jen v poezii: emoci polapenou do dlaně jako divoké ptáčátko. Druhou částí knihy (Komentáře) jsou eseje, zamyšlení, filosofické úvahy (autor získal doktorát z filozofie a literatury), emotivní poznámky, historické vsuvky, filmové odkazy, literální vhledy, poezie a mnou velmi doceňované kulturně historické reálie Ukrajiny. Slovy autora (filosofa) se Komentáře věnují také řadě estetických a etických otázek, které jako záblesky či exploze zažíhají jiskru a inspirují k zamyšlení. Součásti knihy je bohatý poznámkový aparát (Poznámky). Pár krátkých ukázek z textu pro vytvoření představy, jakým působivým způsobem autor válku čtenáři přibližuje. Takto začíná kapitola Děti. „Co tu ještě dělají?“ Tuto otázku si pokládají vojáci, zdravotníci i kaplani, když se jich autor ptá, co je v Bachmutu nejvíc šokovalo.” Kapitola Zvířata začíná větou: „Všude po cestě míjíme mrtvá zvířata.” V Komentářích mě pobavila a zároveň rozesmutněla úvaha autora (naivního): „Ve svém kyjevském bytě jsem cenné knihy umístil dál od okna, aby hned neshořely, kdyby náhodou, a abych je mohl v případě potřeby rychle evakuovat. Když jsem se později díval na vypálené domy v Irpini, Buče, Malynu, Hostomelu a pak v Siversku, Bachmutu, Huljajpoli nebo Časiv Jaru, uvědomil jsem si, jak jsem byl naivní: shoří všechno – dřevo, kov i sklo, shoří i touha vlastnit knihy.“ Díky knize se dozvídám, proč v ukrajinské společnosti mají výsadní postavení básníci. „Báseň se totiž dá napsat i ve vězeňské cele před popravou nebo v krytu během ostřelování.“ Zaujala mě zmínka o vzpomínce na muže, který si ze zničeného domova odnesl jednu jedinou cennost – fotoalbum. Kniha je plná příběhů, utkvěl mi ten o Alině s Milanou, „což jsou jedenáctileté holky žijící ve sklepě a snící o tom, že se stanou dobrovolnicemi, budou nosit vestu a helmu – a budou pomáhat lidem i zvířatům.” Kniha je doprovázena velice silně působivými dokumentárními černobílými fotografiemi Danyla Pavlova. Velké uznání za práci patří všem překladatelkám - Veronice Cenkové, Jekaterině Gazukině, Tereze Chlaňové, Zuzaně Špinkové a Alexandře Vojtíškové.