Babička Is Not Dead

Babička se mi líbila. Touhle nastavovanou kaší o neschopnosti stárnout se to zase pokazilo. Pocit z knihy? Autorka ( kdysi nejhezčí spisovatelka, v této knize nejhezčí spolužačka) vlastně neví, co chce. A nebo ví a protože to nemá, tak zaujme postoj, že o to nestojí....

Tak jak začít? Chtělo by se mi citací z filmu Marečku podejte mi pero: Nu nepotěšil jste mě studente, ale ani já vás nepotěším... Kdo sleduje spisovatelčin facebook, tak moc překvapený nebude. Hodně situací, včetně doslovných citací z jejích příspěvků se objeví i v knize. Úvodní část popisující, jak Xénie začala vydávat i prodávat knihy vlastními silami je dle mého zdlouhavá a nudná. A pak přijde na řadu ústřední zápletka, kdy se vydává pátrat po tajemném ctiteli, který jí údajně nikdy nepřestal milovat a tak objíždí své bývalé milence, aby zjistila, který z nich jí tajemný vzkaz poslal. Zjistí, že už jsou staří, divní, aby vzápětí objevila, že pořád jsou úžasní a že vlastně nechápe, ale pak zas chápe, proč se rozešli. Ani v závěru knihy, se nedozvíme, kdo ten "pan stále zamilovaný" byl, možná to ani nebyl muž, možná to byla jen fikce, sloužící jako záminka k návštěvě dávných lásek. Nosnou částí jsou více méně úvahy o ženách, ale především o mužích a témata genderové nerovnosti. A neustále se opakující leitmotiv, proč je mnohem lepší být svobodná a nezávislá, ale zároveň nepřetržitě toužit po někom blízkém (jak typické pro ženy, které nemají stálého partnera). Právě ta rozporuplnost je zřejmě důvodem, proč je Xénie stále sama. A též to, že si sama sebe dostatečně neváží - jako kdysi, kdy z obdivu (či neschopnosti odmítnout) podržela "Největšímu Čechovi" tak i nyní bez váhání obětuje své tělo majiteli hotelu za dovolenou na Sicílii, stejně pak mladému muži (kterého vnímá jako svého nenarozeného syna) za pozvání do Neapole. Svého kamaráda osočuje z pedofilie za to, že se mu líbí mladé holky, ale sama se vůbec nebrání nejen sexu s téměř neznámým zajíčkem, ale vlastně ani (byť jen duševnímu) incestu. Imaginárního Růžového dědečka, kterého jí doporučuje vnučka, si představuje jako nudného, buzerujícího pijana, nikoliv jako podporujícího partnera, o kterého se může opřít. S údivem naivního dítěte prozře a na příkladu svého známého konečně v N.Y. pochopí, že i mnohaletá partnerská láska je možná a doopravdy existuje! (Toť objev hodný Nobelovy ceny). A tak to nakonec dopadá tak, že se Xénie na prahu stáří snaží až křečovitě být co nejvíc punk a urvat od života, co ještě jde. To, že je chvílemi spíš trapná (stejně jako jí obdivované hrdinky z pokračování Sexu ve městě) než obdivuhodná je čistě její věc, ale jestli jí to naplňuje opravdovým štěstím je otázkou. P.S. skromná rada pro autorku jestli to bude číst - prosím nenamlouvejte své knihy. Babička ve vašem podání ztratila veškeré kouzlo.