Babička – pro děti

Dcera si ji sama vybrala v knihovně. Já se trochu ošívala, ale ona na ní trvala. Pak se mě doma zeptala, jestli jí budu číst tu Karkulku:-) Nechtěla věřit, že to není knížka o Karkulce, je tam přece i vlk:-) Přesto jsme se do ní pustily a k mému překvapení se jí knížka líbila. I se mě po přečtení zeptala, jestli si jí přečteme ještě jednou. P. Prouza se opravdu snažil z původního textu vybrat co nejvíc, jenže jenom co se děje týče. Jasně, je to zjednodušená verze pro děti. Ale to osekání jde na úkor atmosféry. Událost stíhá událost, u žádné není čtenáři dovoleno chviličku posečkat. Postav je tam také velké množství, v tom se dítě v tak rychlém sledu orientovat nemůže. I já jsem se místy ztrácela a nevěděla rychle, kdo je kdo. Ilustrace A. Šplíchala jsou povedené a dětem vyprávění hezky obrazově přibližují. No, a já díky této Babičce začala číst klasickou Babičku. Té „Prouzově“ dávám 4 hvězdy i proto, že mne konečně nasměrovala k té původní. I dceřino nadšení hraje v mém hodnocení samozřejmě roli:-) PS. Nejsem příznivce zjednodušování klasických beletristických textů. Ke konkrétním knížkám si podle mne má každý dospět a dorůst sám. Důležitější než seznámení se se strohým obsahem díla je pro mne „prožití“ si knihy po všech stránkách. Osobitým stylem autora počínaje, přes vykreslení postav, prostředí, atmosféry, práci s jazykem, dynamikou textu, atd. Co se skrývá mezi řádky a čeká na objevení, si chci objevit nebo neobjevit sama. … Odtud asi pramení má někdejší nechuť nečíst knihy, o kterých nás ve škole učili a říkali nám, co si o nich máme myslet.

Prolistoval jsem to u nejmladší vnučky a konstatuji, že tudy cesta spíše nevede. To je skutečně lepší pár let počkat a pak znovu zkusit původní verzi.