Azurový inkoust

Básnickou tvorbu Víta Slívy mám rád a ani Azurový inkoust mě nezklamal. Jako celek je to sbírka velmi dobrá, pestrá a emočně naléhavá. Jako každý čtenář si pochopitelně kladu otázku, jak moc jsou texty dobově autentické, tj. zda jsou otištěny opravdu v podobě, v níž je autor v letech 1977–80 zaznamenal, anebo zda je dodatečně nějak upravoval, popř. sepsal na jejich základě (vzpomínaje na tehdejší pocity a situace) texty nové, tedy vytvořil jakýsi jejich „remake“. Související otázkou je i to, kolik toho zůstalo stranou (na záložce se uvádí, že jde o „výňatky“. Leccos by svědčilo pro jejich (přinejmenším převažující) autenticitu, jelikož díky jejich datacím jsme schopni vysledovat krom citové dynamiky a implicitní narativní linky i určitý formální vývoj. Ten bezesporu souvisí s počátečním až opojným zbožněním, fascinací bez nadsázky mladickou a v tomto nádherně svěží (v roce 1977 bylo autorovi šestadvacet), a naopak v závěru vztahu narůstající lítostí a žalem, nostalgií, byť stále jaksi krásnou, bez zahořklé a zapšklé skepse: „Zanaříkám, / ty ale uslyšíš zpěv.“ Tuto tesknotu a zároveň prohlubující se pocit osamění (vlastně vzájemného) Slíva asi nejintenzivněji vyjadřuje v epičtěji (ne nijak závratně, vše je spíš náznakovité a útržkovité) laděných textech 24. března 1979, 13. října 1979, 2. listopadu 1979 a V prosinci 1979, které pokládám za jedny z vrcholných básní sbírky. Špatné ovšem nejsou ani texty vycházející ze snových záznamů nebo „analýzy“ lásky a citu, leckdy pracující s jádrem/paradoxností vjemu, významu a výrazu takřka holanovsky. 7. června 1978 Když tě líbám, jako by do mě vstupovala celá tvá minulost. Opakují se všechna slova, která jsi kdy vyřkla nebo si kdy jenom pomyslila. Jejich světlo mě ozařuje v smrtelných dávkách. Obecně lze říci, že sbírka mnohem víc stojí na celku, na celkové souhře všech často dosti odlišně než na jednotlivých verších a motivech. S tím souvisí i to, že se z ní špatně cituje: mnohé totiž, je-li vytrženo z kontextu, působí poněkud sentimentálně, pateticky či otřepaně. Právě takový dojem jsem měl z jedné recenze (po sbírce jsem tedy sáhnul s určitou váhavostí, byť je to Slíva, který mne doposud žádnou knihou nezklamal). Přitom jsou ty básně dobré a celá sbírka skvělá, vážně. Ještě pár slov k ilustracím Hany Puchové: Před pár měsíci jsem se v Praze dostal na jakousi její minivýstavu a velmi mě zaujala. Slívova sbírka však není případem, kdy by obrázky byly v souhře s textem, spíše utvářejí specifický kontrast, ba napětí. Velkým nedostatkem, který jde na vrub nakladatele (chápu důvody, ale tohle se nemá dít – to už radši nic než toto), je ovšem to, že jsou reprodukovány černobíle! Přitom zjevně barevné byly a právě výrazná barevnost a „vodovkové“ tahy, což dohromady spolutvoří jaksi dětský, naivistický charakter Puchové obrazů, jsou pro malířčino dílo typické. Nejlepší je tak jediná ilustrace, jež zůstala v barvě, a sice ta na obálce. Škoda.