Až se hnou vody

Leskov možná stojí ve stínu Tolstého a Dostojevského, ale rozhodně to není "neznámý spisovatel", jeho prozaické práce - povídky, črty a skazy - si cenil Čechov i Gorkij a třeba Šostakovič podle Lady Macbeth Mcenského újezdu napsal operu (mimochodem loni /2023/ uvedená v pražské Státní opeře), pro zajímavost: v roce 1862 navštívil Prahu a líbily se mu Obrazy z okolí domažlického Boženy Němcové, dokonce se trochu naučil česky a přeložil její pohádku O dvanácti měsíčkách Leskov je podmanivý vypravěč - nezobrazuje, ale vypráví (viz tradice skazu a mistrná práce s jazykem = kněz mluví spisovně a vzdělaně, nevolník vulgárně, řemeslník slangem + slovní hříčky a anekdoty) - a tvůrce literárního typu tzv. dobrého ruského člověka; Leskovova Stargorodská kronika (kromě Machoninova nového názvu Až se hnou vody - důvod viz více doslov - též dříve vydaná pod názvem Duchovenstvo sborového chrámu) je toho názorným příkladem: autor má srdečné pochopení pro prosté, bezvýznamné, obyčejné lidi - dobráky se zranitelnou duší, komické svými zastaralými názory a lpěním na tradicích, neschopné přijmout nové myšlenky a technologie, nikdy je nekarikuje ani nezesměšňuje (ostatně velmi dobře zná to, o čem vypráví - jeho dědeček byl venkovský pop) Leskovovu románovou kroniku Až se hnou vody ocení nejspíš ti, kteří při četbě nespěchají, znají dějiny carského Ruska a mají rádi Gogola