Až se hnou vody

Leskov možná stojí ve stínu Tolstého a Dostojevského, ale rozhodně to není "neznámý spisovatel", jeho prozaické práce - povídky, črty a skazy - si cenil Čechov i Gorkij a třeba Šostakovič podle Lady Macbeth Mcenského újezdu napsal operu (mimochodem loni /2023/ uvedená v pražské Státní opeře), pro zajímavost: v roce 1862 navštívil Prahu a líbily se mu Obrazy z okolí domažlického Boženy Němcové, dokonce se trochu naučil česky a přeložil její pohádku O dvanácti měsíčkách Leskov je podmanivý vypravěč - nezobrazuje, ale vypráví (viz tradice skazu a mistrná práce s jazykem = kněz mluví spisovně a vzdělaně, nevolník vulgárně, řemeslník slangem + slovní hříčky a anekdoty) - a tvůrce literárního typu tzv. dobrého ruského člověka; Leskovova Stargorodská kronika (kromě Machoninova nového názvu Až se hnou vody - důvod viz více doslov - též dříve vydaná pod názvem Duchovenstvo sborového chrámu) je toho názorným příkladem: autor má srdečné pochopení pro prosté, bezvýznamné, obyčejné lidi - dobráky se zranitelnou duší, komické svými zastaralými názory a lpěním na tradicích, neschopné přijmout nové myšlenky a technologie, nikdy je nekarikuje ani nezesměšňuje (ostatně velmi dobře zná to, o čem vypráví - jeho dědeček byl venkovský pop) Leskovovu románovou kroniku Až se hnou vody ocení nejspíš ti, kteří při četbě nespěchají, znají dějiny carského Ruska a mají rádi Gogola

Co se týká četby knih (mám na mysli beletrii), dávám v poslední době čím dál víc přednost klasickým dílům. Příčinou je fakt, že mezi součanými autory se jen velmi zřídka objeví skutečná spisovatelská osobnost, splňující moje požadavky na kvalitní literaturu (a to podotýkám, že v tomto směru rozhodně nejsem přehnaně náročný). Vím, že následující srovnání je hodně subjektivní, ovšem nemohu si pomoci – když porovnám to, jak se psávalo dřív, s dnešní literární produkcí, pak je přirozené, že stále častěji sahám po Dostojevském, Kafkovi či Rilkem... Proč to ale píši? Nakladatelství Academia v edici Europa nedávno vydalo knihu s názvem Až se hnou vody, jejímž autorem je ruský spisovatel Nikolaj Semjonovič Leskov. Jeho jméno bylo pro mne dosud neznámé a jestliže jsem si napsal o recenzní výtisk, šlo tak trochu o „sázku na nejistotu“. Vůbec jsem totiž netušil, co od knihy mohu čekat a řídil jsem se spíše intuicí, která mně říkala, že autor, žijící v letech 1831 – 1895 (tedy v období „zlaté éry“ ruského písemnictví), nemohl přece psát špatně! A moje intuice mne nejenže nezradila, ale dokonce jsem se díky ní seznámil se spisovatelem, který mne doslova nadchl. A to se Nikolaj Semjonovič Leskov netěší cti být řazen k ruským klasikům typu Tolstého, Turgeněva, Čechova či Dostojevského! Jestliže ovšem „živoří“ v jejich stínu, pak jde o velkou nespravedlnost a je jen dobře, že se kniha Až se hnou vody dostává k českým čtenářům. Jsem totiž přesvědčen, že každý, kdo si toto vpravdě grandiózní dílo přečte, se následně poohlédne i po jiných Leskovových knihách... Pokud nyní přejdu k samotné recenzi, pak považuji v první řadě za důležité říct, že k Leskovovu románu je možné přistupovat pod různými úhly pohledu. Když se do něj začteme, asi nás nejdříve napadne, že se bude jednat o popis života v jednom provinčním ruském městečku 19. století. Nelze přitom neobdivovat autorovo spisovatelské mistrovství, s nímž před naším duševním zrakem vykresluje nádherné přírodní scenérie, do nichž je navýsost organicky včleněn poklidný běh času a defilé postav a postaviček, připomínajících svérázné panoptikum lidských typů, jaké žily a žijí vlastně všude na světě. Pod tímto zdánlivým poklidem ovšem kvasí cosi nového, neznámého a do značné míry i hrozivého. A zde se dostáváme k takříkajíc odvrácené straně Leskovovy knihy, jíž je latentní zamýšlení se nad smyslem dějin či (přesněji řečeno) nad otázkou, zda to, čemu obvykle říkáme pokrok, není ve skutečnosti cestou zpět. Je možné, že právě na příkladu Ruska nabývá tato problematika na intenzitě. Když totiž retrospektivně srovnáme režim carismu (proti němuž se v inkriminované době bouřily revoluční živly, spatřující v něm zavrženíhodnou tyranii) s tím, co nastoupilo po jeho pádu, pak je jasné, že komunismus představoval ještě mnohem horší zlo. Nikolaj Semjonovič Leskov pochopitelně nemohl vědět, že přijde a co přinese bolševický puč v roce 1917, ovšem temné a varovné tóny, zaznívající v jeho románu, svědčí o tom, že budoucnost své vlasti rozhodně neviděl v optimistických barvách. Nepochybuji ovšem, že jiní recenzenti budou mít na Leskovův román odlišný názor. Je totiž evidentní, že jeho základní vypravěčskou linií je grotesknost a iracionalita, takže je docela dobře možné, že autorovým záměrem ve skutečnosti bylo pouze pobavit a rozveselit čtenáře. Což se mu vskutku podařilo na výbornou, neboť jsem se u mnohých pasáží musel od srdce zasmát. Ať už je tomu ale jakkoliv, jisté je, že v případě knihy Až se hnou vody máme co do činění s literárním uměním té nejvyšší kvality! Nemohu se v této souvislosti nezmínit o výkonu překladatele, který stál před nesmírně obtížným úkolem. V dialozích románových postav se totiž hojně vyskytuje lidová mluva a přetlumočit věrně takovýto text je tudíž dáno jen excelentním znalcům ruštiny. Za to. že se této výzvy zhostil na výbornou, si Jan Machonin zaslouží velký obdiv!