Až dohraje černej vinyl

…Co na poezii Zdeňka Lebla zaujme na první přečtení, je její hovorovost, nespisovnost jazyka, jež upomene na Josefa Kainara. Jemu je blízký i Leblův ironický odstup od zachyceného. Lebl ovšem přidává navíc zcela vlastní sarkastický pohled na každodennost, parodii a ironii. Činí tak ve všech svých knihách, a ovšem i v této knize nové. Jeho volný verš se zde uvolňuje k nebývalé svobodě a volnosti, dříve nevídané. Činí tak zejména v závěrečné skladbě-pásmu Až dohraje černej vinyl, jistě největším a nejambicióznějším Leblově dosud napsaném básnickém textu. Všimněme si jedné pozoruhodné věci: do vinylových drážek je vryta hudba, ostatně Zdeněk Lebl na ni mnohokrát odkazuje. Ale nejen to. Jeho verše zde mají, a nejen v této skladbě, ve své hovorovosti a zpěvnosti občas blízko k písňovému textu. To je, myslím si, nové. A objevné – udržet text na hraně mezi básní a zpívaným textem. Zdeňku Leblovi se to daří. Z doslovu Jana Šulce