Autopsie

Tohle je zatím nejlepší autobiografická kniha, jakou jsem kdy četl. Velmi poutavě a čtivě napsáno. Navíc doplněno spoustou fotografií z archívu Juraje Herze. Tolik informací a zajímavostí kniha obsahuje, že jsem ji hltal každým dnem a za pár dnů byla přečtená. Kolikrát jsem se fakt od srdce zasmál anebo nevěřícně kroutil hlavou (zejména Herzovy trable s komunistickými mocipány). Takové zajímavosti si dám líbit, žádné bulvární výplody. Juraj Herz vzpomíná na svoje rodiče, své dětství, koncentrační tábor Ravensbrück, vojenská léta, na svoje začátky u filmu až po události do roku 2015. Je toho opravdu spousty přínosných informací nejen o československém filmu a jeho tvůrcích. Vyjímečná osobnost - vyjímečný režisér. A už vím, proč mám moc rád i režiséra Jana Švankmajera. S Jurajem Herzem byli kamarádi už od vojny a oba dva se narodili ve stejný den, měsíc i rok! Tomu říkám náhoda!

Přinejmenším stejně čtivé jako memoáry Miloše Formana (Co já vím?), které jsem v tomto ohledu dosud považoval za nepřekonatelné. Herz měl podobně fascinující životní příběh, byl výborným vypravěčem a zřejmě opravdu vynikal sloní pamětí, jak v knize píše. Ke konci, se zmenšujícím se časovým odstupem, se text sice mění v uspěchaný výčet úspěchů na zahraničních festivalech (zejména hororových), ale až po emigraci do Západního Německa jde o velmi pronikavé, nesmlouvavé a povětšinou velmi věcné ohlédnutí za poměry v zestátněné kinematografii (přičemž Herz sám sebe líčí jako člověka, který nedělal ústupky a nemusel točit nic, co by mu bylo úplně proti srsti, což je sebestylizace, již přijmout můžete i nemusíte). Většina „příhod z natáčení“ se týká konkrétních komplikací, které bylo třeba pro úspěšné dokončení filmu překonat. Nejde o samoúčelné odbočky k obveselení čtenáře. Do osobního života Herz vyjma dětství, kdy se filmařině ještě nevěnoval, moc nezabíhá (zpravidla opět jen tehdy, když se v něm objevil problém, jehož vyřešení bylo nezbytné, aby mohl dál točit). Poslední kapitola, nazvaná Katarze (po Expozici, Kolizi, Krizi a Peripetii), končí bez zbytečných slov zároveň s uvedením posledního filmu (resp. filmové povídky). Oportunistům, kteří jej v minulosti podrazili, Herz ani po letech neodpustil, obšírně popisuje, čím mu ukřivdili, a uvádí jejich celá jména (případně dostatek indicií, aby se dalo dohledat, o koho šlo). Nemá potřebu a důvod se přetvařovat a malovat realitu na růžovo, což je přístup charakteristický i pro jeho tvorbu. Upřímnost především. Díky množství detailů, které si zapamatoval (byť nemožno říct, zda správně), velmi živě líčí pekelnou cestu do koncentráku, podmínky v koncentračním táboře, kde strávil část dětství, i vysilující návrat domů (škoda, že už nemohl realizovat komedii o holocaustu, natočenou z pohledu malého kluka, nenapadá mne pro podobný námět vhodnější režisér). Pro cinefily jsou přínosné zejména zevrubná shrnutí produkčních historií téměř všech Herzových filmů, někdy s cenným popisem toho, jak s kameramanem a dalšími členy štábu řešil konkrétní scény (montáž Spalovače mrtvol s extrémně podrobným technickým scénářem, nezvykle dlouhé a složité záběry ve Strace v hrsti). Nejvíce podnětných, k dalšímu studiu vybízejících informací, se vztahuje k doposud pořádně nezpracované normalizační filmové výrobě (vč. vtipného a zároveň hrůzyplného vyprávění o koprodukčním natáčení Morgiany v Bulharsku nebo guerillovém pořizování záběrů pro Buldoky a třešně v Itálii). Přidanou hodnotou pro hororové fanoušky je pak režisérova záliba v morbiditě: „V Plzni, těsně předtím, než jsme šli do krematoria točit, byla stěna ohozená zbytky utopence, který doslova explodoval při spalování.“ Výborný text v neposlední řadě doplňuje bohatý fotografický doprovod (zpravidla jde o hůře dohledatelné fotky z natáčení, nikoliv ze samotných filmů) a stylové grafické řešení s „krvavými“ předěly jednotlivých kapitol. Z knih o českých filmových režisérech určených širší veřejnosti rozhodně jedna z nejlepších (z ranku těch odbornějších jsou velmi zdařilé také publikace o Gustavu Machatém od Jiřího Horníčka, Ivanu Passerovi od Jiřího Voráče nebo nebo Ladislavu Helgem od Petra Bilíka).

Mám radost, že této mimořádné a z mnoha hledisek vysoce (obsahově i formou) kvalitní knize jsou zde věnované zasvěcené a příznivé komentáře, plné porozumění a zaslouženého obdivu vůči Juraji Herzovi, jeho filmovému odkazu i vůči jeho životu, který opravdu "vydá na román". Nic výstižnejšího, než napsali čtenáři předemnou, nedovedu dodat. Snad poznamenám jen jediné, což ovšem až tak s knihou zcela nesouvisí, ale při jejím čtení mně to přišlo na mysl: nikdy, nikdy, nikdy nepochopím židy, přeživší koncentráky, kteří pak - poté, co jejich česká nebo slovenská případně polská či maďarská vlast se k nim obrátily zády - emigrovali do Německa. Do Německa!!! Do toho Německa, odkud jen před pár lety podvyživení, zavšivení, pod lidskou důstojnost ponížení sotva vyvázli! Skutečnost, že takové něco udělal i Juraj Herz, mě vážně zaskočila.

Tohle je zatím nejlepší autobiografická kniha, jakou jsem kdy četl. Velmi poutavě a čtivě napsáno. Navíc doplněno spoustou fotografií z archívu Juraje Herze. Tolik informací a zajímavostí kniha obsahuje, že jsem ji hltal každým dnem a za pár dnů byla přečtená. Kolikrát jsem se fakt od srdce zasmál anebo nevěřícně kroutil hlavou (zejména Herzovy trable s komunistickými mocipány). Takové zajímavosti si dám líbit, žádné bulvární výplody. Juraj Herz vzpomíná na svoje rodiče, své dětství, koncentrační tábor Ravensbrück, vojenská léta, na svoje začátky u filmu až po události do roku 2015. Je toho opravdu spousty přínosných informací nejen o československém filmu a jeho tvůrcích. Vyjímečná osobnost - vyjímečný režisér. A už vím, proč mám moc rád i režiséra Jana Švankmajera. S Jurajem Herzem byli kamarádi už od vojny a oba dva se narodili ve stejný den, měsíc i rok! Tomu říkám náhoda!