Autoportrét

Beltracchiho životní příběh je velmi čtivý když popisuje své padělatelské začátky, které obnášely návštěvy mnoha německých, belgických a holandských bazarů, starožitnictví, antikvariátů. Kupoval staré katalogy, umělecké monografie, obrazy a obrázky dávno zapomenutých malířů a také získával kontakty. Prožil divoká šedesátá léta, vyzkoušel všechno možné, co bylo v té době možné vyzkoušet. Často se stěhoval, což mu zůstalo i v pozdějších letech. Zpočátku pouze vstupoval do již hotových obrazů druhořadých malířů, kam přimalovával postavy když zjistil, že se pak mnohem lépe prodávají. Jeho zájem ale stále více přitahovali němečtí expresionisté ze skupin Blaue Reiter a die Brücke. Napadlo ho, že by obdobně jako proslulý padělatel Han van Meegeren vytvářel "nově nalezené" obrazy těchto malířů. Zaměřil se především na Heinricha Campedonka, Maxe Pechsteina, ale později si troufl i na Maxe Ernsta nebo Fernanda Légera. Dokázal vytvořit přesvědčivý příběh obrazu falešnými štítky slavných galerií, které lepil na blindrám. Ty korespondovaly s čísly ve starých katalozích, které pečlivě studoval, stejně jako umělecké životopisy. Vybíral si obrazy, které zmizely nebo o kterých se soudilo, že byly zničeny během války. Nevydělával obrovské sumy, ale přesto dost na to, aby si mohl kupovat usedlosti, které pak nákladně rekonstruoval a zase prodával. Beltracchiho příběh pokračuje sedmdesátými a osmdesátými roky a je stále nudnější, protože převažuje výčet drahých dovolených a cest po Evropě, severní Africe a Asii. O závěru jeho desítky let trvající padělatelské činnosti a následném dopadení, stejně jako soudním řízení se v knize mnoho nedočteme. To ostatně autor zmiňuje i v textu na obálce. Řekl bych, že to bylo zajímavé, autentické počtení, prostě vzpomínky chlápka od fochu. Ale kdyby ho zkrátil alespoň o čtvrtinu, vůbec nic by se nestalo.