Autor se v knize zabývá vztahem mezi autonomií a alteritou, tedy mezi sebeurčením subjektu a jeho vztahováním se k jinakosti druhého člověka. Velmi čtivě a srozumitelně je toto téma zpracováno prostřednictvím myšlení Immanuela Kanta (zejména jeho praktické filosofie), které je následně dáno do dialogu s vybranými představiteli fenomenologické tradice, mezi nimiž jsou Edmund Husserl (rekonstrukce druhého člověka teoretickým vědomím), Martin Heidegger a Maurice Merleau-Ponty (společné bytí ve světě s druhými) a Jean-Paul Sartre s Emmanuelem Lévinasem (bezprostřední vztah k Druhému zpochybňující autonomii subjektu), přičemž poslednímu jmenovanému je věnován největší prostor. Autor čtenáři představuje i exkurz jehož obsahem je krátké pojednání na téma fenoménu morálního zla u Immanuela Kanta a Paula Riœura. Publikace tak poskytuje obohacující, smysluplně strukturovaný a orientovaný komparační náhled na toto bytostně etické téma, přičemž autor v úplném závěru dodává, že se často zapomíná na skutečnost, že na nejvyšší rovinu etiky, kterou lze charakterizovat jako hledání nejlepšího, se nelze dostat tím, že dodržuji pravidla. S odkazem na Jana Sokola pak uvádí, že do této oblasti etického vynikání se nelze dostat pouze strojovým dodržováním pravidel, ale skrze následování nějakého cíle a ideálu, či poměřováním se s výkony jiných. Etika má tak bytostně tvořivou podstatu, které si dle autora všimla právě (i) fenomenologická etika hodnot.