Zvláštní poezie. Obrazy, které chrlí, nepostrádají originalitu, stejnou měrou, jakou je konstantně narušován rytmus. Nedokážu se rozhodnout, jestli dokážu ustoupit jednomu, abych byl konstantně iritován dalším... i kdyby jako záměr. Nechám to uležet a někdy to zkusím ještě znova, pro těch pár všedních momentů a jejich záblesk. Ale snad nikdy jsem neměl z textu tak ambivalentní pocit. Holt, když přihodíte knihu za kilo, co chcete zkusit a hlavně, abyste měli poštovný zdarma... (ale někteří počítají benefity celkově do kategorie "mám zdarma")

Vodův jazyk do sebe infiltroval vše, co je krajně nesnesitelné a zároveň velmi fascinující; představuji si, jak autor čerpal z lákajících komentářů kolotočářů (za zvuků mixované hudby z roku 2014), z letsplayových videí čtrnáctiletých kluků, z textů českých raperů s křečovitými přirovnáními, z lascivních projevů moderátora rádia Fajn, když ujednává písničku na přání. To vše je však využito ve velmi netradičních figurách a tropech; kombinují se ohrané fráze s originálními metaforami. A tímto podvratným jazykem promlouvá subjekt ke své lásce; vzniká tak syrová, poťouchlá a drsná milostná poezie, která je ale tisíckrát autentičtější než kdejaká jiná – v postdigitálním světě se již nedá láska vyjadřovat skrz romantické procházky pod rozkvetlými stromy. Tady mluvčí "stáčí vosk z tvejch uší", "vyrazí do bordelu, oslavit Valentýn" a jeho holka je pro něj "kamelka, s ní to rozdejchá". Podivně mámivý jazyk se nám může hnusit, ale ve výsledku je patřičnější než staromilská gesta. Milostná poezie dneška, jak má být. Voda umí vystihnout nepříjemné detaily každodenního života, prasklé párky, okousané nehty a pušky z bezovejch klacků se navíc ve spojením s tím subversivním jazykem jeví mnohem hrůzostrašněji, než jak je běžně vnímáme. V druhém oddílu, příznačně pojmenovaném "Mohs mít Lambo", subjekt často popisuje skutečnosti z kabiny auta, je strhnutý tolika okolními podněty – jako by to to bylo stejně i s jazykem, do nějž prosakuje vše z vnějších ruchů. Až může čtenář chvílemi zapochybovat, zdali se za tím vším skrývá vůbec člověk ("To nejsou slzy, jen jen sušák v automyčce žene kapky dolů"). Ale pak narazím na obrat, který mi ve vší parádě připomene zprávu, co jsem před pár minutami odeslal na Messengeru – a vím, že to, co čtu, jsem i já. Od prvních textů je zřejmé, že tu nejde o prosté kopírování přiblblých frází s poťouchlým slovosledem, o úsměšek nad hovorovým zněním jazyka při krajních situacích ani o truchlení nad žalostným stavem češtiny prosáknuté anglicismy. Vodovy texty nás nutí přemýšlet, jakou míru stereotypů, kýče a klišé jsme schopni unést, co vnímáme jako krásný obrat a co jako strašnou větu. Jazyk nejde očistit, protože do něj z okolí vždy proniká nějaké smetí, které nelze než přijmout. Při čtení se pak dostávám do situací, kdy několik minut koukám na verš "Když jsem down, lepím herbář z tvejch řas" a dumám nad tím, zdali to považuji za naprostou ohyzdnost, nebo za nejkrásnější milostné vyznání. Doteď nevím – a právě kvůli této rozporuplnosti je pro mě Vodova poezie tak nesmírně přitažlivá. Jsem rád, že člověk nemá jazyk pod kontrolou. Můžou pak vzniknout sbírky, co jsou mega hustý, swag a nejvíc nejlepšejší. VII Polštář z vavřínu, deka z břečťanu, spíš v cestě Přijdou mravenci a projdou si tě pak vodkráčej umřít štěstím do malinovýho sirupu Mizím, plnej kousanců, kdesi v horku leží tělo z jasmínu Sednu si před půlměsíc před barák z očí spustím netřesk Vydám krátkej pisklavej zvuk jak lišaj v ohrožení Zmizím výlevkou jak hovno z pokakanejch gatí Vyrazím do bordelu, oslavit Valentýna Vstanu v poledne, venku vyslechnu hádku brkoslavů (s. 28)