Auroville

Život bez peněz a majetku. Bez náboženství a politiky. V komunitě, která všechno sdílí. Katarzyna Boni se rozhodla na vlastní kůži zjistit, jak se v indickém utopickém městě Auroville po padesáti letech od jeho založení žije. Ideály šedesátých let se rozpustily velmi rychle. Jen Auroville zůstalo. Město úsvitu založené v roce 1968 Matkou, která o něm řekla: „Auroville bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí.“ První osadníci přišli na neúrodnou půdu a město stavěli z ničeho. Vlastníma rukama a dohromady. Projektované je pro padesát tisíc lidí, žije jich v něm pár tisíc. V ulicích města nejezdí auta, všechno je udržitelné a spravedlivé. Všichni mají stejně. Nikomu nechybí jídlo ani střecha nad hlavou. Peníze ve městě neexistují. Až na to, že bez peněz by město neexistovalo. Od založení ho podporuje UNESCO i indická vláda a soukromí dárci po celém světě. Takže jak je to s tou soběstačností ideálního města? Skutečně jsou si v něm všichni rovni? Nebo ta rovnost platí jen v jeho hranicích, ale chudých obyvatel okolních vesnic, kteří zajišťují řadu služeb, už se netýká? Do Auroville přijíždějí ročně tisíce turistů, včetně těch českých, aby našli sami sebe. A také čisté ideje, z nichž město vyrostlo. Někteří zůstávají jako dobrovolníci, stejně jako reportérka Katarzyna Boni, kterou znáte jako autorku skvělé knihy Ganbare! Workshopy smrti. Co našla ona? Vychází v překladu Michaela Alexy v edici Prokletí reportéři.