Ať už je mi deset!

Tohle nás s dcerou moc bavilo! Třeťačka Kika má narozeniny na Apríla a každý rok musí poslouchat ty stejné trapné vtípky o tom, jaká je to sranda. Jí to ale tak zábavné nepřijde. Letos je jí navíc devět a ona devítku nesnáší, je to úplně hrozné číslo. Přeje si, ať už je jí deset. Od rodičů dostane k narozeninám deník na zámek. Nechápe proč, co si tam jako má psát? Jak je všechno strašné? Nakonec se rozepíše prostě o tom, co se děje - jak máma prudí v sobotu ráno s vysavačem, že ztratila klíč k deníku, co se děje na plavání a ve škole, popíše i trable s kámoškama nebo se rozepíše o svých dvou bratrech, o spolužákovi Oliverovi, o tom, jak dopadla na Velikonoce, o střevní viróze, o posedlosti filmem Doručovací služba čarodějky Kiki, o nástupu do čtvrté třídy, o chytání kočky do krabice, o volně pobíhajícím pejskovi a o mnoho dalších věcech, které se v jejím životě přihodí. Kniha je psána deníkovou formou a mapuje jeden celý rok v životě holčičky Kiki. Začíná 1.4. jejími devátými narozeninami a končí 31.3. vtipným povzdechem. Docela autenticky zobrazuje přemýšlení devítileté dívky, její pohled na svět, její trápení a složité vztahy nejen s kamarádkami, ale i se spolužáky, rodiči či bratry. Je to vtipná kniha, Kika má občas dobré sarkastické hlášky a dá se s ní lehce ztotožnit. Jsou zde ale nastíněny i vážnější témata jako je například šikana či homosexualita. Moc jsme si s dcerou čtení užily, nejspíš si knihu brzy znovu přečteme a hlavně doufáme v nějaký další díl v češtině! Doporučujeme hlavně holčičkám (8+), které si někdy psaly, píší nebo plánují psát deník a mají rády humorné knihy, ale i dospělým - např. rodičům těchto dívek a i všem ostatním, které by mohla něčím zaujmout.

Upřímně, dcera byla z knihy vyloženě zklamaná. Pravda je, že po čtení Enid Blyton (série Kamarádky a Dvojčata), jí tato kniha přišla strašně jednoduchá, dá se říci plytká, psaná otřesným "moderním" jazykem, a vlastně tak nějak o ničem. Knihu vlastně tvoří jen výkřiky o tom, kdo se s autorkou nebaví, s kým se nebaví ona, s kým se usmířila, a tak pořád dokola, a celou knihou se táhne dějová linka se psem, což je v kostce opravdu všechno. Dcera sama (četla zrovna na přelomu svých desátých narozenin), mě prosila, ať když jí večer kousek čtu, nahrazuju slovo TOTÁLNÍ nějakým jiným vhodným, že už jí leze krkem a sama to tak při čtení v duchu taky dělá. Přečtené to bylo raz dva, ale rovnou mi dcera říkala, že tuhle knihu si nechávat rozhodně nebudeme. Takže asi tak.