Lustig je naprostý fenomén. Miluji jeho vyjadřování, lehce ironické, lehce smutné, prostě píše ( vlastně psal.... nějak mi to nejde psát v minulém čase) s lehkostí, kterou čtenáři všech jeho knih naprosto bytostně cítí. Možná právě tou tíhou břemena , kterou mu život nandal , možní tím, že mu byla ironie lehce daná do vínku. Měla jsem to štěstí, že jsem ho v životě potkala - on to samozřejmě netuší ( netušil...) a žilo se mu i bez této vědomosti dobře. Zatímco já si jeho moudrostí a potměšilým úsměvem žiji do dnes, on si v klidu žil i bez mé ironie a mého úsměvu. Nevím, svou moudrostí a lehkostí vyjadřování mi připomíná pana Wericha. Každopádně to byl PAN SPISOVATEL, který by "rádobypisálkyufňukánky" strčil do kapsy zadních kalhot. A to nemluvím o některé současné próze, kdy se v knize motá nečitelno a depresivno až až - ač k tomu nemá pisálekufňukánek pražádný důvod. Jeho knihy jsou převážně nádherně smutné s depresivním koncem, ale přitom strašně moc lidské až jemné. Prostě pane Lustigu, já vás miluju, víte VY to vůbec????

Klenot v mé knihovně ! Pánové Hrabal, Lustig a Škvorecký (řazeno abecedně) měli společně vzácný dar, který se nazývá člověčenství. Pan Hrabal jej zřejmě získal v kladenské Poldi a potom ve Sběrných surovinách, Pan Lustig v děsivé cestě po koncentrácích a pan Švorecký zřejmě ve svém Náchodě alias Kostelci. Mladý A.L. se svým kamarádem Jiřím J. uprchli z vlaku, který transportoval židovské vězně možná k blízké smrti. Bylo to buď či nebo . Vznikl z toho krásný film a neuvěřitelné, vzpomínkové povídání o boji o život. A ten měl Arnošt Lustig opravdu pestrý. Z jedné strany měl po válce relativní štěstí, že se opět setkal se svými nejbližšími, kromě tatínka, který nepřežil. Z druhé strany si zvolil (jako mnoho jiných) partajní legitimaci. Ale i ona mu pomohla. Potkal třeba (mimo jiných) Aškenázyho či Otu Pavla. Rok 1968 byl pro něj rozhodující memento. Jiná cesta než emigrace nebyla možná. Uplatnil se v emigraci, byl výtečným pedagogem pokud jde o tvůrčí psaní. To je vidět na jeho žácích, z nichž čtu nejraději Danu Emingerovou. Tato kniha je vzácným svědectvím o zachování moudrých myšlenek moudrého starého pána.