Arnošt Lustig Zadním vchodem

Lustig je naprostý fenomén. Miluji jeho vyjadřování, lehce ironické, lehce smutné, prostě píše ( vlastně psal.... nějak mi to nejde psát v minulém čase) s lehkostí, kterou čtenáři všech jeho knih naprosto bytostně cítí. Možná právě tou tíhou břemena , kterou mu život nandal , možní tím, že mu byla ironie lehce daná do vínku. Měla jsem to štěstí, že jsem ho v životě potkala - on to samozřejmě netuší ( netušil...) a žilo se mu i bez této vědomosti dobře. Zatímco já si jeho moudrostí a potměšilým úsměvem žiji do dnes, on si v klidu žil i bez mé ironie a mého úsměvu. Nevím, svou moudrostí a lehkostí vyjadřování mi připomíná pana Wericha. Každopádně to byl PAN SPISOVATEL, který by "rádobypisálkyufňukánky" strčil do kapsy zadních kalhot. A to nemluvím o některé současné próze, kdy se v knize motá nečitelno a depresivno až až - ač k tomu nemá pisálekufňukánek pražádný důvod. Jeho knihy jsou převážně nádherně smutné s depresivním koncem, ale přitom strašně moc lidské až jemné. Prostě pane Lustigu, já vás miluju, víte VY to vůbec????

Lustig je naprostý fenomén. Miluji jeho vyjadřování, lehce ironické, lehce smutné, prostě píše ( vlastně psal.... nějak mi to nejde psát v minulém čase) s lehkostí, kterou čtenáři všech jeho knih naprosto bytostně cítí. Možná právě tou tíhou břemena , kterou mu život nandal , možní tím, že mu byla ironie lehce daná do vínku. Měla jsem to štěstí, že jsem ho v životě potkala - on to samozřejmě netuší ( netušil...) a žilo se mu i bez této vědomosti dobře. Zatímco já si jeho moudrostí a potměšilým úsměvem žiji do dnes, on si v klidu žil i bez mé ironie a mého úsměvu. Nevím, svou moudrostí a lehkostí vyjadřování mi připomíná pana Wericha. Každopádně to byl PAN SPISOVATEL, který by "rádobypisálkyufňukánky" strčil do kapsy zadních kalhot. A to nemluvím o některé současné próze, kdy se v knize motá nečitelno a depresivno až až - ač k tomu nemá pisálekufňukánek pražádný důvod. Jeho knihy jsou převážně nádherně smutné s depresivním koncem, ale přitom strašně moc lidské až jemné. Prostě pane Lustigu, já vás miluju, víte VY to vůbec????

Klenot v mé knihovně ! Pánové Hrabal, Lustig a Škvorecký (řazeno abecedně) měli společně vzácný dar, který se nazývá člověčenství. Pan Hrabal jej zřejmě získal v kladenské Poldi a potom ve Sběrných surovinách, Pan Lustig v děsivé cestě po koncentrácích a pan Švorecký zřejmě ve svém Náchodě alias Kostelci. Mladý A.L. se svým kamarádem Jiřím J. uprchli z vlaku, který transportoval židovské vězně možná k blízké smrti. Bylo to buď či nebo . Vznikl z toho krásný film a neuvěřitelné, vzpomínkové povídání o boji o život. A ten měl Arnošt Lustig opravdu pestrý. Z jedné strany měl po válce relativní štěstí, že se opět setkal se svými nejbližšími, kromě tatínka, který nepřežil. Z druhé strany si zvolil (jako mnoho jiných) partajní legitimaci. Ale i ona mu pomohla. Potkal třeba (mimo jiných) Aškenázyho či Otu Pavla. Rok 1968 byl pro něj rozhodující memento. Jiná cesta než emigrace nebyla možná. Uplatnil se v emigraci, byl výtečným pedagogem pokud jde o tvůrčí psaní. To je vidět na jeho žácích, z nichž čtu nejraději Danu Emingerovou. Tato kniha je vzácným svědectvím o zachování moudrých myšlenek moudrého starého pána.