Aristophania

„Ani nevím, kolikrát jsem slyšel, že dětství je nejkrásnější období života. Podle mne je to obyčejná otřepaná fráze, která slouží k zakrytí méně příjemné skutečnosti. Z dětství jde strach. Kdy jindy se cítíte tak osamocení a zranitelní? Váš osud je v cizích rukou, předivo reality se trhá, aby odhalilo zázraky jednoho dne a hrůzy toho dalšího. Každé dveře vás slibují zavést do nového ráje… anebo hrozí, že se za vámi navždy uzavřou.“ Aristophania není jednoduchý komiks, alespoň po stránce dějové. Xavier Dorison toho o svém světě moc neprozradí a poměrně dlouho trvá, než se v ději zorientujete, alespoň co se stran konfliktu týče. Naštěstí pomalý vývoj událostí nezamotá hlavu a vy máte dostatek času uvyknout postavám, jejich motivům a nakonec i cílům. A byť mi trojice dětí přišla až protivně neheroická (víc problémů působí, než že by je řešily), musím obdivovat scenáristův cit pro kompozici příběhu. Výtvarník Joël Parnotte pak vyprávění dodává tu správnou atmosféru Dickensovského panoptika.

Tato kniha mě zaujala svým pojetím a nápadem