Apollo a Marsyas

Cekal jsem jednoduchou knihu plnou nametu na cyklo-vylety za umenim. Kniha je vsak mnohem "serioznejsi", komplexni a podrobny pruvodce umenim na Morave - v case a jednotlivych mestech. V jednotlivych castech jsou vyzvednuta jemna hlavnich architektu, mecenasu, maliru .. Kazda kapitola je uvedena kratouckym pribehem, to se mi velmi libilo. A pribeh nejdrazsiho obrazu Moravy, Apollo a Marsyas, je uchvatny :-)

Začnu jednou dávnou vzpomínkou. Když jsem chodil do osmé třídy základní školy, sdělila nám jednou paní (tehdy se říkalo soudružka) třídní učitelka, že jako každoročně, tak i letos si na konci roku uděláme výlet. Pojedeme prý do Kroměříže, kde je množství pozoruhodných památek, především tedy raně barokní zámek a přilehlý nádherný park, přičemž podotkla, že mimo jiné uvidíme jednu vzácnost nevyčíslitelné hodnoty. A skutečně. Při prohlídce zámeckých komnat jsme v jednu chvíli přišli k velikému obrazu, o němž jsme se od průvodkyně dozvěděli množství nesmírně zajímavých informací. Nejvíce nás ale překvapila jeho cena – šedesát miliónů Kčs byla tenkrát cifra natolik astronomická, že jsme na chvíli strnuli v němém úžasu. To bylo v mém životě poprvé, co jsem spatřil Tizianovo veledílo Apollo a Marsyas... Možná právě tento zážitek stál na počátku mého celoživotního zájmu o výtvarné umění. V knihovně mám velké množství publikací, zaměřených na život a dílo významných tvůrců a z jedné z nich bych si tu dovolil citovat: „Občas mám dojem, že Tizian posledního období je vůbec nejvýznamnějším světovým malířem. Nikdy jsem však ani na okamžik nepochybovala o tom, že Apollon a Marsyas je nejlepším obrazem, který kdy Tizian namaloval.“ To jsou slova Wendy Beckettové z její knihy 1000 nejkrásnějších obrazů historie. Možná se mýlím, ale z logiky právě řečeného mi vyplývá, že proslulá anglická odbornice považuje kroměřížský klenot za nejkrásnější obraz, jaký byl kdy namalován... Proč to tady ale všechno píši? Vysvětlení je jednoduché. Před pár dny jsem ve výloze jednoho brněnského knihkupectví uviděl svého „oblíbence“ Tiziana, přesněji řečeno jeho slavný obraz. Nacházel se na obálce knihy, jejíž název (Apollo a Marsyas) mne pochopitelně upoutal a já se osmělil napsat si do redakce Hostu o recenzní výtisk. Díky vstřícnosti a laskavosti Kláry Kubíčkové z propagačního oddělení ke mně v rekordně krátkém čase skutečně dorazil a já se mohl začíst (a zahledět, protože je plná nádherných fotografií) do monumentální publikace, která bude ozdobou mé knihovny. S jejím autorem Michalem Konečným jsme asi naladěni na stejné „tiziánské“ vlně, neboť nejenže své knize dal zmíněný název, ale navíc zařadil „medailonek“ obrazu Apollo a Marsyas hned do úvodu, tedy na čestné místo... Téměř sedmisetstránkový „kolos“ s podtitulem Příběh umění na Moravě je impozantním projektem, jehož cíl (totiž seznámit čtenáře s tím nejkrásnějším, co historie na tomto malém kousku země zanechala dnešní generaci) se dle mého názoru zdařil na výbornou. Důkazem, že to Michal Konečný vzal opravdu „z gruntu“, je první kapitola, nazvaná Vzkazy z hlubin času a země – Pravěké umění na Moravě. Ocitáme se v době lovců mamutů a Věstonické venuše, a poté se pomalu vydáváme na pouť dějinami... Je to fascinující výprava a autor je průvodcem par excellence. V chronologickém pořádku před námi defilují sochy, obrazy, chrámy, hrady a zámky, přičemž ke každé „položce“ na obsáhlém „seznamu“ je připojen zasvěcený výklad o tom, v čem spočívá její unikátnost. Z celkem třiadvaceti kapitol je těžké vybrat „na ukázku“ nějakou konkrétní, Největší dojem na mne zřejmě udělala ta s názvem Příbytky boží milosti – Umění a církev na Moravě v časech baroka. Ústřední postavou je v ní pochopitelně geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel. O jeho nejvýznamnějších stavbách (kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, chrám jména Panny Marie ve Křtinách, klášterní kostel svatých Petra a Pavla v Rajhradě) je pojednáno jak z čistě odborného hlediska, tak i z řady specifických dobových kontextů (např. „manažerský“ vztah zadavatel – architekt – stavitel). Kniha Apollo a Marsyas (Příběh umění na Moravě) svědčí nejen o obrovské vědecké erudici jejího autora, ale je z ní cítit ještě něco víc, totiž úcta a obdiv Michala Konečného k „dědictví otců". A možná právě proto jsem měl nad jejími stránkami dojem, že spíše než odborné pojednání čtu napínavý historický román. Jedním slovem nádhera!